Sedmička našla pupek města
Lidé bydlící na Masarykově náměstí se nemohou chlubit, že žijí ve středu Uherského Hradiště. Sedmička si nechala zjistit, kde leží přesný „pupek“ města. Odborníci ze společnosti Geodis jej našli v nové vilové čtvrti Na Vyhlídce v Mařaticích.
„Střed jsme počítali ze šesti katastrálních území. Do nich patří Jarošov, Mařatice, Míkovice, Sady, Vésky a Uherské Hradiště,“ vysvětlila Dita Sukupová z brněnské firmy Geodis. K výpočtu používají geografové složité metody. Určení středu území ale netrvá dlouho, odborníci si jen předem musí označit jeho hranice.
Přesný „pupek“ Hradiště leží u vrcholu ulice Na Vyhlídce. Nejblíže je k němu dům Radima Hány, do kterého se s rodinou právě stěhuje. „Střed bych tady určitě nečekal, jsem překvapený. Lidé sem chodí na procházky a díky zjištění Sedmičky se pro ně toto místo možná stane ještě atraktivnější. Každopádně je to něco, co si s parcelou nikdo nekoupí,“ reagoval Hána.
Klid a výhled
Vilová čtvrť leží na první pohled na okraji města. Za ní jsou jen pole. Když ale geografové vzali v úvahu všechny hradišťské městské části a pozemky, středobod vypočítali jednoznačně Na Vyhlídce. Hradišťané tam chodí obdivovat moderní novostavby a kochat se jedinečným výhledem do okolí včetně hradu Buchlova. „Je tady absolutní klid, žádná doprava sem nedoléhá a pohled na krajinu opravdu stojí za to. To je velké plus tohoto místa,“ popsal bydlení Na Vyhlídce jeden z obyvatelů Jan Duda.
Původně tady zemědělci pěstovali obilí. „Pokud vím, v minulosti tady žádná stavba nebyla. Jen pole,“ potvrdila historička hradišťského Slováckého muzea Blanka Rašticová. První domek si tady majitelé postavili před devíti lety.
Život na kraji Hradiště? Tichý jih, sever trápí neklidné řeky
Když si před lety silničáři vybírali místo pro své nové sídlo, měli jasno. Chtěli být mimo centrum Uherského Hradiště. Proto zvolili nejvýchodnější bod města. Místa nejvíce vzdálená od středu města na různých světových stranách nabízejí různé podmínky k žití i podnikání. Sedmička se tam vypravila.
Sever: Pivovarská 536
Severní vítr je krutý, zpívá Jaroslav Uhlíř ve známé písni. Na nejsevernějším místě Uherského Hradiště ale řádí spíš jiný živel. Nedaleká Morava i blízká Březnice. „Při povodni v roce 1997 jsme tady měli metr vody. Bylo to nepříjemné a smutné hlavně pro spoustu zvířat. Voda je někdy docela velký nepřítel. Stroje jsme stěhovali i letos v červnu, když znovu hrozila povodeň,“ říká Lubomír Uherek. Pracuje v drůbežárně v Jarošově, která je podle mapy nejvíce na severu Uherského Hradiště.
Areál sídlí na konci průmyslové zóny. Téměř dvacet let v něm podniká Martin Kadlčík. „Sever mám rád. Když bych se měl rozhodnout, kam pojedu na dovolenou, určitě si radši vezmu lyže a vyrazím na sever, než bych se válel někde u moře,“ svěřuje se majitel drůbežárny.
S chovem kuřat začal v blízkosti řeky Březnice před téměř dvaceti lety Kadlčíkův otec. Syn v jeho byznysu pokračuje. „Lidé z nedalekých bytovek si sice někdy stěžují, že kuřata smrdí a vítr jim to nese do domů, ale s tím nic nenaděláme. Zápach je při chovu zvířat přirozený, žádné hygienické normy nepřekračujeme,“ vysvětluje Kadlčík.
Zvířata bývala na tomto místě už dávno předtím. Za socialismu tam fungovalo družstvo s nezapomenutelným názvem 30. výročí osvobození. Při kolektivizaci se do něj musela spojit družstva z okolních vesnic Míkovice, Kněžpole, Topolná a Mistřice.
Soukromý podnikatel teď v několika halách chová desetitisíce kuřat. Každý rok jich na jatka odveze přes půl milionu. K tomu se stará o sedm set hektarů půdy. Denně do firmy po cestě kolem Moravy a podél Březnice jezdí kolem dvanácti lidí. „Pracuji tady už třicet let, byl jsem zaměstnaný i v socialistickém družstvu,” poznamenává Uherek.
Na jiné místo by zemědělci nechtěli. „Pro chov zvířat je to tu vhodné. Nejsme blízko domů a hned vedle máme pole. Jinam už se posunout nemůžeme,“ konstatuje Uherek.
Jih: Partyzánská 314
Stavební místo hledal Zdeněk Hlaváček pro svůj dům tak dlouho, až našel ten nejjižnější bod uherskohradišťského katastru v Partyzánské ulici. Leží v městské části Míkovice. „Občas říkám, že jsme tady spíš jako na chatě, a to nám naprosto vyhovuje. Bydlet u hlavní cesty nebo někde v centru by pro nás bylo za trest,“ svěřuje se Hlaváček.
Partyzánská ulice je nejdelší v Míkovicích. Měří téměř kilometr a od hlavní silnice až na konec trvá cesta pěšky přes patnáct minut. „Někomu může připadat dlouhá. V této části ale bydlím odmalička a už to tak nevnímám,“ říká Hlaváček.
Do novostavby na konci městské části se s rodinou nastěhovali před sedmi lety. Do té doby bydleli u rodičů jen o pár domů dál. Pozemek na konci vesnice koupili po revoluci i přesto, že byl na tehdejší poměry docela drahý.
Teď se rodina z oken dívá třeba na protější kopec. „Pozorujeme zajíce, srnky, v zimě je krásně zasněženo. A jinak je tu klid. Navíc, když k nám přijedou známí z Čech, obvykle říkají, že je tu tepleji a hned ze sebe shazují oblečení,“ doplnila Irena Hlaváčková.
Za domem mají Hlaváčkovi hřiště. Jeho součástí je i cyklotrialová dráha a trénovat tam jezdí nadšenci z celého okolí. „Pro nás je to výhoda. Sice je tam někdy docela hlučno, ale na druhou stranu mám děti pořád na dohled. Jen vyběhnou z domu a na písknutí jsou zpátky,“ dodává Hlaváček.
Východ: Pivovarská 514
Šedivá budova s výraznými červenými okny je nepřehlédnutelná. Stojí na nejvýchodnějším místě Hradiště, u hlavní cesty do Zlína, a osm let patří silničářům. „Zaměstnanci jí začali říkat Titanic. Asi jim ten náš stěžeň připomíná slavnou potápějící se loď. Ale my ke dnu nejdeme, ani se tam nechystáme,“ říká s úsměvem ředitel silničářů Rostislav Buchtík.
Pracovníci Správy a údržby silnic Slovácka v moderním areálu parkují uhrnovače, frézy a traktory, skladují chemickou sůl na posypávání cest, mají tady svého dispečera i celé vedení. Podnikatel, který sídlí hned vedle, už patří k jiné obci. „Prostředí je nové, moderní, máme všechno, co potřebujeme,“ hodnotí sídlo silničářů náměstek společnosti Břetislav Zapletal.
Předtím jezdili pracovníci ze Stonků, tedy z průmyslové zóny za kolejemi. Často ale museli dlouho čekat v kolonách v centru města. Na východě Hradiště už nejsou problémy tak velké. Když pracovníci musejí uklízet sníh nebo opravovat cestu ve směru na východ, mají výhodu. V cestě nestojí žádná křižovatka ani ucpaná silnice. Jízda na opačnou stranu jim ale pořád dělá potíže. „To už jsme zjistili, že cestou přes centrum Hradiště se hodně zdržíme. Na jih a západ je to pro nás opravdu problém,“ přiznává Buchtík.
Silničáři si ale příliš vybírat nemohou. V centru města by situaci neměli o nic lehčí. Proto už si řidiči, kteří v zimě jezdí s posypovými nebo uhrnovacími vozy, zvykli večer parkovat u sebe doma. Při kalamitě tak vyjíždějí ze svého bydliště a na místě jsou dříve, než by se jim to podařilo ze sídla firmy.
Západ: Štěpnická 1140
Západ Uherského Hradiště je na sídlišti Štěpnice. Nejlidnatější místo si pro podnikání i vlastní dům vybral hradišťský rodák Martin Masařík. „Lepší bydlení jsem ani najít nemohl. Už jsem to místo kupoval s tím, že na něm jednou postavím dům. Jinde bych ani bydlet nechtěl. Mám v Hradišti spoustu známých a líbí se mi tu,“ tvrdí Masařík.
Nejvíce na západě stojí jeho restaurace s pivnicí a hned vedle nový rodinný dům. Na místo, kde kdysi stávala výkupna sběrných surovin, dnes na oběd chodí spousta Hradišťanů.
Masařík si tohoto místa cení hlavně kvůli přírodě. Hned vedle teče Morava, do lesa je to pár minut pěšky. „Jezdím na kole, můžu se procházet po břehu řeky se psem, kousek odtud je nemocnice, do centra je to také kousek. Povodeň jsem u nás nikdy nezažil, voda tady nebyla ani před třinácti lety,“ upozorňuje majitel restaurace.
Spokojený je i přesto, že úředníci z radnice už v minulosti řešili stížnosti obyvatel. Nelíbil se jim hluk, který pozdě v noci dělali hosté odcházející z jeho restaurace. Teď už si nikdo nestěžuje. „Snažím se, aby podnik neměl okna otočená k ostatním domům. Myslím, že už je to v pořádku. Vždycky musím z místa něco cítit, abych si řekl, že se mi tam bude dařit dobře. Tady to tak bylo,“ uzavírá Masařík.
