Most / Možná to zní pateticky, ale největší radostí je Tomáši Ondráškovi sám život. „Sedm radostí mám sedm dnů v týdnu. Každý den, každou hodinu,“ říká o sobě Tomáš Ondrášek. Někdy má pocit, že se raduje i z průšvihů, protože i to je nějaká akce, činnost, pohyb.
Je aktivní člověk, programový optimista a pohodář. Nemračí se a sebevětší naštvání ho přejde do dvou minut. Vyjmenované radosti jsou trvalky, které mu dobíjejí baterky, zvedají náladu vždycky, všude a spolehlivě.
1. Víno a čaj
Po pivařském mládí mi radost dělá víno, přestože se k velkému znalectví už asi propít nestihnu. Mám rád italská červená a moravská bílá. Už vím, že dobré víno udělá sklep, a proto vína koupená přímo od vinařů nechávám zrát na chalupě ve sklepě, kde je celý rok ideální neměnná teplota. Vybrat si, jakou flašku otevřu, mi trvá skoro stejně dlouho, jak dlouho ji pak piju.
Kromě vína si libuji v čajích. Čajů mám doma trvale přes čtyřicet druhů, konviček asi třicet a z ciziny si nic jiného nevozím. Držet v dlaních misku s vřelým čajem na plantáži v Darjeelingu a dívat se přitom na východ slunce nad osmitisícovou Kančendžungou je pro mě stejně intenzivní zážitek jako narození mých dětí.
2. Běh, kolo, plavání
Zjištění, že maraton pod tři hodiny už nedám, je trpké. Stejně, jako když mě v cílové rovince proškolí v tempu o dvacet let mladší blondýna. Při sedavém povolání ředitele jsou mi běh, kolo a plavání velkou radostí. Jsou to disciplíny, kde se nedá nic ošidit. Jsem na ně sám a musím makat. Nikdo mi nepomůže. Jaká je to pak slast, když zaběhnu čas, za který se nemusím stydět. A žízeň, která se po výkonu neomylně ohlásí, je tomu jaksepatří odpovídající.
3. Fotografování
Od střední školy fotím rád a pořád. Geniální pedagog profesor Šmok mě na vysoké škole nenaučil ani tak fotit, jako především fotky vnímat a systémově posuzovat. Živit se focením jsem nikdy nechtěl, protože bych nemohl fotit, co chci, co se mi líbí, co cítím. Jako amatér nemám povinnost fotku odevzdat. Focení je moje intimní radost, proto své fotky nerad ukazuju, a ty nejlepší ještě nikdo nikdy neviděl.
4. Hudba jako lék
Hudba je spolehlivý lék. Uklidní mě, vybudí, probudí, uspí, unaví i rozdovádí. Hudba mě na rozdíl od focení pár let živila. Nejvíc kámošů mám dodnes mezi muzikanty. Co bydlím v Mostě, hudbu jen pasivně poslouchám. Mívám období vážné i rocku, konzervativní i avantgardní, klidné i divoké. Musím se dobrovolně přiznat, že v posledních letech jezdím málo na živé koncerty. A docela slušně mi to chybí. Živý Springsteen z kotle pod pódiem nebo stodecibelové forte Mahlerovy symfonie od stočlenného symfoňáku poslechem CD nahradit nelze.
5. Chalupa v horách
Do důchodu se chci odstěhovat do Nepálu nebo na chalupu, starou zemědělskou usedlost z roku 1860 v Krušných horách, kde jsem raději a raději. Život tam má jiný rytmus než ve městě. Když chci teplo, musím nařezat a naštípat dřevo a udržovat oheň v kamnech. Vodu napumpovat a ohřát, žumpu vyvézt, zahradu oplotit, sníh odházet, odpad zlikvidovat, cestu udržovat průchodnou. Pracuju rukama a strašně mě to baví. Pořád se tam učím efektivně hospodařit, neplýtvat a využívat miliardu let osvědčené přírodní zákonitosti. Ještě naše babičky to uměly, ale my jsme ztratili pokoru k přírodním zákonitostem, zpohodlněli a jako velký problém řešíme, když v paneláku odpoledne nejezdí výtah a že v Kauflandu byl večer malý výběr pečiva.
6. Nové projekty
Vymýšlet a začínat nové věci. To miluju. Stejně jako zvířata v přírodě musí být kvůli přežití neustále ve střehu, baví mě hledat a nalézat netradiční a neobvyklá nová řešení, abych nezakrněl. Myslím, že je lepší občas něco zkazit než být pasivní a nedělat nic. Plno lidí se těší na víkend, aby si mohli pospat a polenošit. Já se těším na víkend, protože toho víc stihnu udělat.
7. Děti
Třináctiletý David a plnoletá Valerie mi decentně naznačují, jak jsem zaostalý a nepoužitelný. V pubertě jsem se choval k rodičům také tak. Kočkujeme se, mám z nich radost a strávit s nimi čtrnáct dnů v kopcích na kolech je můj nejlepší odpočinek a dovolená.
