Jeho úkolem je mluvit a taky mlčet. Prezidentův mluvčí Radim Ochvat musí přesně vědět, kdy komu a co může či nesmí říct.
„Jsou věci, o kterých se nemluví. A pak jsou historky z práce, které by bylo škoda nejbližším neříct,“ usmívá se třiatřicetiletý mladý muž, kterého si prezident Václav Klaus před dvěma a půl lety vybral, aby za něj mluvil.
I když, jak Ochvat říká, prezident si je vesměs svým mluvčím sám. „V českých podmínkách platí, že vysoce postavený politik, ať je to prezident, předseda vlády či ministr, mluví sám za sebe. Mluvčí je šéfem komunikace, řídí tiskový odbor, ladí texty, komunikuje s novináři, podílí se na přípravách nejrůznějších akcí,“ popisuje mluvčí prezidenta, o čem je jeho práce.
Neobešel by se při ní bez telefonu. V seznamu má okolo třinácti set lidí a už se mu stalo, že musel vyřídit stovky telefonátů a sms zpráv za den. „Naposledy když tady byli prezidenti Obama s Medveděvem. To už vážně nebyla legrace. Připadal jsem si jako vyčerpaný operátor na ústředně,“ říká mluvčí Ochvat.
Nejdříve u premiéra, od něj k prezidentovi
Cestou do práce ráno co ráno míjí zástupy turistů. Ti mu pak celý den chodí pod okny a prohlížejí si místa, kde se psala česká historie. Z okna své kanceláře na Pražském hradě se dívá na gotickou krásu Chrámu svatého Víta. Shon z nádvoří tu kupodivu není znát.
„Mám na Hradě rád hlavně reprezentační prostory jako je Habsburský salonek, Trůnní, Vladislavský a Španělský sál. To jsou místa plná historie. Anebo zahrady, Rajská a Královská, jsou nádherné,“ popisuje Ochvat, jaké to je úřadovat na Hradě.
Nestěhoval se sem zdaleka, předtím pracoval jen o kousek níž dole u řeky, na Úřadu vlády. Byl poradcem premiéra Topolánka. Do toho přišla nabídka z Hradu. „Věděl jsem, že práce pro prezidenta Klause se neodmítá,“ líčí Ochvat, jak snadné to bylo rozhodování.
S panem prezidentem, jak svému šéfovi Ochvat říká, jej dělí šestatřicet let. Ale taky je několik věcí spojuje. Oba jsou Blíženci, oba vášniví tenisté a sportovci. „Tenis jsme spolu jednou hráli, byla to čtyřhra. Stáli jsme na kurtu proti sobě a vyhrál pan prezident,“ popisuje Ochvat, který hrával jako kluk tenis závodně.
I v Praze ho to na kurt táhne, a když zrovna nehraje tenis, obuje si tenisky a jde si zaběhat. „Jednou dvakrát týdně, dám si osm deset kilometrů, běžím na Letnou, do Stromovky. K běhu člověk skoro nic a nikoho nepotřebuje. Jen boty, hodinu běžet a pořádně se fyzicky zničit,“ vypráví spokojeně.
Václav Klaus, sportovec a perfekcionista
Být sportovec, to je na Hradě velké plus. „Sport člověka naučí vyhrávat, prohrávat, koncentrovat se i relaxovat. Sportovci dobře vědí, že když se nedaří, musejí bojovat a po prohře zase druhý den vstát a jít dál,“ povídá Ochvat.
Když je čas, klidně se s prezidentem zapovídají. O politice, o životě, o tenise. O všem, co se právě děje. Svého šéfa si Radim Ochvat váží. „Je to osobnost, profesionál, který má stálé názory, umí se koncentrovat, připravit, neustále se ptá na mínění ostatních. Je to velký perfekcionista,“ říká Ochvat o Klausovi. Od chvíle, kdy pracuje na Hradě, je disciplinovanější, než býval. „Určitě se více soustředím na detaily a při práci se teď řídím více rozumem než emocemi,“ usmívá se Ochvat, který do kanceláře většinou chodívá v obleku. Výjimečně si ke společenským kalhotám vezme košili bez vázanky a svetr.
Občas se mu zasteskne po Ostravě, letos se do svého rodiště dostal jen dvakrát. Chybí mu Beskydy, a tak si jejich plastickou mapu prohlíží alespoň v kanceláři. Fandí vítkovickému hokeji a fotbalistům Baníku. A chybějí mu ostravští přátelé. „V Praze jsem rád, ale Ostravu mám navždy v srdci,“ vyznává se Ochvat.
