Když se řekne Hliněné dny nebo Zlodům, většině obyvatel Hradce se vybaví jedno jméno. Stanislav Beran.
Jeho knihy mizí z pultů neuvěřitelnou rychlostí, a tak právě jeho příběh přináší třetí díl seriálu Generace 77. Je tak jedním z řady Hradečáků, kteří se dočkali úspěchů už ve třiatřiceti letech.
Zda to bylo kvůli dvěma šťastným číslům v roce narození, Beran nechce soudit. Snad proto, že v numerologii nevěří. Když už nic, takhle se mi datum narození alespoň dobře pamatuje, vtipkuje.
Píšete rukou. To je v dnešní době poměrně zvláštní.
Jsem příkladem ženského vtipu o tom, že muži v jednu chvíli dokážou dělat jedinou věc. Nebyl bych schopný myslet na psaní a ťukat u toho do klávesnice. Daleko víc bych přemýšlel třeba o tom, jestli nedělám překlepy. Mám taky nedůvěru k elektronice, může se rozbít, zničit nebo resetovat. Papír může leda shořet, a to by byla velká náhoda. Nic mě netlačí, abych byl rychlý a výkonný, tak si můžu úplně klidně psát v ruce.
Ve svých třiatřiceti letech jste úspěšným autorem. Jdete si za tím dlouhodobě? Přál jste si psát odmalička?
Určitě ne, to by mě jako kluka asi ani nenapadlo. Úplně klasicky jsem se chtěl stát popelářem, kosmonautem, hasičem a podobně. Poté jsem zatoužil být učitelem, což se mi nakonec splnilo a vystudoval jsem učitelství českého jazyka a dějepisu. Dospěl jsem ale k závěru, že to asi moc nepůjde.
Proč? Přestalo vás to bavit?
Zažil jsem obecně známé bolesti, o kterých mluví všichni učitelé. Měl jsem štěstí, že jsem zrovna začínal učit, a tak jsem měl možnost otočit se, nebyl jsem ještě zavrtaný do koloběhu, ze kterého se pak těžko vystupuje. Nemusel jsem řešit pocit, který potom člověk mívá, tedy že už nemůžu dělat nic jiného, protože se bojím změny. Proto jsem včas udělal krok stranou.
Vybavíte si první věc, kterou jste kdy napsal?
To bylo asi na základce. Psal jsem takové divné pohádky ve stylu Wericha, to se mi tenkrát hrozně líbilo. Pak asi poezie na gymplu, moc si ale nepamatuju… U povídek to vím docela přesně, je to titulní povídka ze sbírky Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa. Je hodně stará, a i když rozsahem i strukturou vybočuje, pánům nakladatelům se moc líbila. Napsal jsem ji v nějaké světlé chvilce osvícení.
Jak probíhala vaše cesta ze školní lavice na pulty knihkupectví?
Člověk něco píše už od gymplu a nemá ambici. Nevěří, že by to někdy mohlo mít širší dopad. Většinou jde o partičkování intelektuálů, kteří si drbou záda a vzájemně si čtou své výtvory. A podporují se, aby pokračovali. Na vysoké jsem potkal profesory, se kterými jsem si mohl sednout a všechno probrat. Měli kontakty, a tak mě posunuli zase o kus dál. Při psaní diplomky jsem se seznámil s lidmi z časopisu Host. Když jsme seděli v hospodě, zjistili, že taky píšu. Řekli, ať jim pošlu něco, co by se hodilo do jejich rubriky o beletrii. Když přečetli tři z mých povídek, chtěli další. Pak najednou přišel e-mail, že spíš než do časopisu by se jim z mé tvorby líbila kniha.
Věříte, že se tvůrčí psaní dá naučit, nebo jde čistě jen o talent?
Jestli naučit, to nevím, ale rozhodně se musí učit. Autorů, kteří si k tomu sednou, mají světlou chvíli a vyplodí něco výjimečného, něco, co přetrvá, je pár. Takhle to rozhodně všichni nemají. Myslím, že lidi, kteří píší, se k tomu musí propsat. Musí popsat hory papíru, které jsou k ničemu, než se dostanou k pár použitelným listům.
Máte přehled o hradeckých spisovatelích?
Vůbec netuším. To, že něco píšu, neznamená, že bych byl nějak kulturně aktivní, spíš naopak. Vlastně to trochu považuji za svůj handicap, asi bych se měl v tomhle směru více angažovat. Kontakty s tímhle typem lidí prostě nevyhledávám. Je mi sympatičtější, když se jednou za rok vydám za známými do Děčína na literární festival nebo na čtení do Brna a do Ostravy. To mě baví. Tady u nás registruji Sváťu Doseděla, co píše horory, a pak vím, že Langrovi vydávají paměti. To je pěkné a zajímavé.
A co mladé talenty? Napadlo vás někdy předávat jim zkušenosti?
Na to se necítím kompetentní. Zaprvé by mě to strašně nebavilo, zadruhé ani nevím, jestli tu jsou, a za třetí, když si jdu sednout do restaurace, tak chci mít klid.
