Stárnutí bývalo přirozený biologický proces, který zpomaloval mentální a fyzické funkce a připravoval jedince na klid a ticho rakve. Slábnoucí zrak ušetřil člověka ranního šoku v koupelně, dával mu chlácholivou iluzi slepého zrcadla. Šediny a vrásky poměrně spolehlivě napovídaly okolí, jak blízko věčnému klidu jsme. Už ne. Američanka či Evropanka 21. století má právo volit, ale ne stárnout. Nevyzpytatelná ruka trhu doširoka otevírá svou dlaň a svádí závratnou škálou omlazujících jedů, experimentů, kúr a zákroků. Pokud si jeden nedá setsakramentský pozor, hrozí, že skončí jako úděsná karikatura na téma Tak nějak jsem vypadal, když jsem byl mladý.
Léčení legendou
Bylo mi dvaatřicet, všemu jsem rozuměla a vše mi bylo jasné. Aspoň to tak vypadalo z úvodníků, kterými jsem častovala nepravděpodobně benevolentní čtenářky Cosmopolitanu. Ale i tu bojovně sebevědomou šéfredaktorku, s níž mám dnes společné jen jméno, úplně vykolejilo setkání na Manhattanu, v prostorách vydavatelského impéria Hearst International.
V 50. letech Helen Guerly Brownová svým skandálně důvěrným časopisem odjistila v americké domácnosti časovanou bombu. Do hlavy naivní hospodyňky vytížené studiem receptů a čistidel nasadila brouka hledání uspokojivého sexu a finanční nezávislosti. V roce 1998 tato legendární dáma, vypodložená polštářky, udílela rady mně. I kdyby mi bývala řekla, že spala s papežem, nezaregistrovala bych to. Byla jsem paralyzována, otupená, v šoku.
Natupírované nazrzlé chmýří, v tak skromném počtu, že dávno přestalo sloužit jako pokrytí hlavy. Pergamenová, za uši opakovaně přišitá kůže, nejdražšími skalpely odřezávaná a natahovaná, kopírovala skoro osmdesátiletou lebku. Silný make up ďábelsky domalovával hrůznou image. A pod černou síťovinou žilnatého výstřihu odvážných minišatů vesele prosvítaly jaterní skvrny. Seděla jsem s ženou, která svou upřímností, odvahou a vášní pomohla vybudovat bilionové impérium. Jediné, co jsem při setkání s ní cítila, byla hluboká lítost a těžko skrývaný děs.
Chybami se ale učí i chirurgie. Jen za posledních deset let se oddalování stárnutí proměnilo a klienti vypadají přirozeněji než privilegovaní pokusní králíci z let osmdesátých a devadesátých. Nejvtipnější americká scenáristka Nora Ephronová v autobiografii Nenávidím svůj krk tvrdí, že rozdíl mezi ní a odpudivým zevnějškem staré houmlesačky s tváří porostlou chlupy je jen ve stovkách dolarů, které do sebe zámožnější Newyorčanka každý měsíc investuje.
Bez pravidelných zákroků, kvalitní barvy na vlasy a perfektního zástřihu by mezi ní a ženou, jíž na rohu občas hodí dolar, nebyl viditelný rozdíl. Není nic kouzelnějšího než šestnáctka, která se zrovna vyloupla z postele. Od určitého věku je to už jen běs, který je třeba z ohledu na sebe a okolí korigovat. Ephronová, jež ve filmu Když Hary potkal Sally před dvaceti lety odhalila milionům nic netušících mužů, že jejich partnerky orgasmus nejspíše předstírají, má ve svých 65 obdivuhodný šmrnc. Není ani neviditelná (jak se čekalo od ženy po čtyřicítce), ani neodpuzuje zřejmými omlazovacími zásahy. Ale jako každý, kdo chce mít proces stárnutí pod kontrolou, kromě peněz a času potřebuje ještě něco navíc.
Před soukromou školou ve Washingtonu mi bylo sympatických hned několik matek. Na dvou z nich jsem obdivovala, že přesto, že trpěly odpudivým akutním zánětem kůže, chodily s hlavou vztyčenou a nesnažily se ho skrývat. „Ty vážně nevíš, co to je?“ vychutnala si mě jiná žena, jíž jsem se se svým postřehem svěřila. „Jak Sarah, tak Catherine přece podstupují fantasticky drahé obrušování kůže, aby vypadaly mladší!“ Mohu dosvědčit, že přesto, že se obě blížily padesátce, po čtrnácti dnech, kdy se jejich kůže zklidnila, vyhlížely mladistvě.
Nejnovějším hitem strastiplné a skandálně neregulované džungle kosmetických zákroků v Londýně je vpichování kyseliny smíchané s antioxidantem. Francouzští výrobci tvrdí, že 95 procent zákaznic je spokojených s výsledky. Musíte si nechat píchnout do obličeje dvě stě jehel, další stovky pak do krku a do výstřihu. Dotyčné plochy vám sice umrtví, ale i nejspokojenější oběti přiznávají, že zákrok je stejně zdlouhavý, bolestivý a šíleně nepříjemný. Po několika dnech se vám na obličeji objeví drobné modřiny, které vypadají jako exotická podkožní plíseň nebo následky fyzického násilí. Po týdnu monokly údajně vyblednou. Pokud pak ještě máte sílu dívat se do zrcadla, týraná kůže by měla vypadat svěže a naducaně. A když si po vzoru Karla Lagerfelda narazíte na ruce kožené rukavice a zbytek těla dokonale zahalíte, můžete si chvíli připadat mladší.
„Tolik?! Myslel jsem, že je ti třicet osm!“ zahlaholil kadeřník. Kadeřník je nešikovné slovo k popsání jednoho z mála expertů v Londýně, který stříhá vlasy přes dvacet let, patří mu vyhlášený salon, a co se chlupatého pokrytí týče, přesně ví, co dělá. Honorář takzvaného vlasového stylisty jeho jména je sice horentní, ale vzhledem k tomu, že funguje i jako psychoanalytik, léta jsem si nacházela zdůvodnění pro jeho další návštěvu. Ale tentokrát mi nerozuměl.
„Proboha, proč chceš vypadat starší?!“ rozhodil teatrálně rukama a zaburácel tak, že mokré hlavy nalevo i napravo přestaly upíjet minerálku dováženou k hydrataci londýnských paniček až z Fidži. Zahanbeně a skoro šeptem jsem zmínila ředitelku mezinárodních redakcí v Conde Nest, která měla ve čtyřiceti odrostlé šedivé vlasy a vypadala sexy. Jamie připustil, že existuje promile žen, které si mohou dovolit vlasy nebarvit. Pak brutálně dodal: „Ty k nim ale nepatříš!“
Šediny paní z dědiny
Znejistěla jsem, ale už jsem do jeho proskleného království lesklých vlasů nepáchla. Posedle jsem začala zkoumat ostatní ženy a dospěla jsem k závěru, že Jamie je sice výjimečný, ale jen holič. Drtivá většina žen dnes pokračuje s barvením, dokud nejsou stříbrné. Pak buď „barvu“ přiznají, nebo se stylizují jako blondýny. Anebo – pokud jsou z Čech, záhadně zfialoví.
Ale jedna z nejvlivnějších amerických lobbistek nosí ve čtyřiceti dlouhé, přirozeně prošedivělé vlasy. Podobně jako starší, ale svěží francouzská ministryně financí či manažerky a právničky v investičních bankách. Mezi ženami, které mají moc a postavení, je „šedá“ nápadně běžnější než u zbytku populace. Moje rozhodnutí pro šediny je zčásti finanční. Abych byla přirozenou brunetou s mladistvě lesklou hřívou, musela bych každých pět týdnů utratit sto liber. Patláním podomácku nejsem schopna vytvořit nic lepšího než mrtvou chlupatinu nesourodých odstínů, s níž – kupodivu – je většina žen spokojena, a ročně tak odvádí výrobcům tub s kysličníkem a jinými nejasně zrádnými chemikáliemi bilionové částky. Ale mám ještě jeden důvod. Pro klid duše potřebuji, abych si zvykla, že se posouvám do nové fáze. Bylo mi 45, šinu se k padesátce, blíž k rakvi.
Manžel tvrdí, že mám „bullshit“ radar. Má ho asi každý, kdo byl vystaven dlouhodobým účinkům propagandistické masáže. Protože sleduji média, najednou jsem toho všudypřítomného, ohlušujícího skřehotání po věčném mládí a domýšlivého poroučení stáří měla dost. A taky jsem pozorováním věčně mladých třicátnic a čtyřicátnic dospěla k závěru, že úporné omlazování stejně nefunguje. Nedávno publikovaný průzkum dokládá mé podezření, že marnivé pokusy zastavit stárnutí stojí snaživé bojovníky nejen spoustu peněz, ale taky je připravují o mentální zdraví.
V redakci Mladého světa jsem v 80. letech byla svědkem toho, jak inteligentní novinář dával čtyřicetileté kolegyni k dobru vtip, proč se žena po čtyřicítce nedá najít. „Protože ji nikdo nehledá!“ plácal do stehen, zatímco se zaražená dáma ze sebe snažila vydávit zdvořilé chichotání. Božena Němcová v jednom dopise úpěnlivě nabádá dceru, aby nezapomněla přivézt kleštičky, neboť se chystá na bál a potřebuje si vytrhat šedivé vlasy. Vždycky, když v koupelně očima zavadím o zaprášenou krabičku relativně kvalitní barvy, zatoužím ji poslat milé spisovatelce poštou cestující časem. Čtyřicetiletá, krásná Božena by po její aplikaci rozkvetla sebevědomím a způsobila by senzaci. Mohla by jednou zase sklízet obdiv mladých mužů, na který byla zvyklá.
Jedním z nejpříjemnějších překvapení ženy středního věku je, že i ona může působit neodolatelně. Potíž nastala v tom, že ve 21. století jsme poprvé začali věřit tomu, že musí. Den za dnem, od čtyřicítky dál, až do smrti má vyvolávat erotické touhy. Jak prohlásila jedna z hledaček věčného mládí v londýnských Timesech: „Radujme se! Stáří přestalo existovat! Až do smrti můžeme být mladí!“ A protože pokusných zvířat, promiňte, mužů a žen, ochotných podstoupit kosmetické zákroky, je celá armáda, začínají se rýsovat fascinující výsledky.
Edvard Munch, malíř brutálně zachycující koloběh života, by při procházce dnešním evropským městem musel dojít k závěru, že jeden z jeho nejsilnějších obrazů Tanec života potřebuje spálit. Je to jímavá alegorie, v níž se dívka chystá na vystoupení na scénu a pozoruje mladou ženu, která je v centru dění, a tedy v tanci. Její matka se mezitím odklání, aby se posunula do věku starého, kde je babička. Život měl řád, hlavu a patu. Teď vnučky i babičky běhají v džínách a keckách a všichni jsou nadšení, že se na první pohled nedá odhadnout, kdo je kdo.
Michel de Montaigne a botox
Mladý de Montaigne měl hlavu zamořenou antickými filozofy a jejich morbidním rozjímáním o smrti. Teprve když se sám blížil čtyřicítce a málem o život přišel, rozhodl se pustit smrt z hlavy. Všiml si taky, že rolníci na jeho panství si strachem ze smrti hlavu nelámou. Na rozdíl od lelkujících intelektuálů přijímali život a smrt bez toho, že by se snažili ji mít pod kontrolou. Plutarcha a Aristotela zajímala vláda nad myslí. Paničky, které pořádají botox party, vzrušuje kontrola nad stárnutím těla. A protože se vrásky začínají objevovat ve dvaceti, děvčata mají před sebou možná šedesát a možná víc let vpichování hadího jedu a kyselin do lící. „A proč by ne?!“ zpěčují se potrefené kamarádky.
Třeba proto, že dřív nebo později těžce zkoušený obličej začne vypadat divně. Ne sice staře, ale divně. Protože jedu bude potřeba víc a častěji, pak kůže bude chtít natáhnout, odstřihnout a zapošít. V novém filmu 43letá Julia Robertsová hraje pětatřicítku a není nepřesvědčivá. Ale jak si jeden britský kritik všiml, „když se natočí z profilu, člověk se netěší pohledem na krásnou ženu, ale úporně se soustředí na její horní ret. Má totálně bizarní tvar. Vypadá jako vzhůru vytočený zobák gumové kachny“.
Paradoxně právě Hollywood, jenž Američanky a Evropanky inspiroval k masové spotřebě botoxu a svou posedlostí mladou kůží utopil v alkoholu hned několik generací stárnoucích hereček, sám nedávno začal měnit rovnici úspěchu. Zatímco sexbomba 80. let Rachel Welchová vypadá (aspoň v časopise) i po sedmdesátce vnadně a vypnutě, stříbrné plátno o ni nestojí. Naopak z filmu do filmu jde Judy Denchová, které je od pohledu pětasedmdesát. Tvář má zbrázděnou vráskami, je zajímavá a krásná stařena.
Producent nového pokračování Pirátů z Karibiku letos na jaře vzkázal herečkám: „Ty, co používají botox nebo mají umělá prsa, ať se na casting nehlásí. Nemáme o ně zájem.“ Pokud lze v divadle nedostatek výrazu jedem umrtveného obličeje nahradit gestikulací, filmový záběr je intimnější. Pohyb vrásek vyjadřuje emoce, bez nichž je herecký výkon dutý. Nebo, řečeno slovy osmdesátileté legendy evropského malířství Luciena Freuda: „Kvalita v umění je neoddělitelně spojená s citovou upřímností.“ Přesně z tohoto důvodu bude zajímavé vidět nově filmový obličej citlivě upravované Dagmar Havlové.
Dvouřádkové oznámení, kterým producent kasovního trháku odmítl plastiky u hereček, je významné. Protože znamená zlom, úplné popření dosavadního trendu. A co se děje v továrně na sny, má často dopad na konzumenty anglosaských domácností a pak na ostatní.
Když mi bylo devatenáct, můj přítel poznamenal, že mám oči jako slon. „Myslíš tak velké?“ nadchla jsem se. „Ne. Tak vrásčité,“ upřesnil Milan Tesař. Jaká úleva nemít tušení, k jakému zvířeti by mě přirovnal dnes. Když jsem před zrcadlem, naskočí mi Kunderův popis ženy, jejíž obličej, vždycky když se zasměje nebo promluví, deformují rýhy četných vrásek. Jenom když je v klidu, jeden může dohledat tu dávnou, povědomou tvář. Doličný paragraf o šklebící se smrti je natolik syrový, že si nedovedu představit potrefenou čtenářku, která hned nevytočí číslo nejbližší odvrásňovací kliniky. A tady se nabízí esej na téma umělecká pravda. Kunderu inspirují ženy, jež přirozeně stárnou. V mé generaci se takové téměř nevyskytují. Šedivá, zvrásněná začínám být jako pověstný Jakešův kůl v plotě.
Let it be
Ale to neznamená, že jsem bez ambicí. Já chci být funkční stařena. Jedy a kyseliny jsou mi volné. Ale kdyby mi někdo narovnal krční obratle deformované při autonehodě, vyměnil zrasované kolení vazivo, nebránila bych se. A neobejdu se bez elektrického kartáčku – dávám si pozor, aby mi v hubě zůstaly zuby (stačí pár, aby bylo na co přilepit protézu). Od otce jsem odkoukala trik na doktory: Když se v osmdesáti předklonil a bez námahy se prsty dotkl země, nechali mu řidičák i v posledním stadiu Alzheimerovy choroby. Když se pohybujete jako mladší lidé, ostatní si myslí, že jste mladší. A zdravější.
Když jsem studovala na Stanfordu, kromě Condoleezzy Riceové a dalších profesorů jsem pozorně sbírala moudra své domácí, dvaaosmdesátileté Florence. Jednou jsem zůstala, že jí pomůžu s hladkým průběhem hostiny, kterou připravila pro své přátele, vrstevníky.
„Až se všichni usadí,“ uložila mi, „přineseš Felicii vařící vodu. Přelij ji z varné konvice do stříbrné a na dno dej kolečko citronu. To víš, slabý žaludek.“ Příchozí, vybaveni hůlkami a berlemi, vypadali rozkošně. Dámy měly hedvábné šaty úžasných vzorů, kolem krku uvázaný oblíbený Hermès nebo novější šátek Caroline Herrera. Obrovské náhrdelníky, v uších perly. Pánové se přibelhali v tmavém sáčku a světlých kalhotách s roztomile rozžehlenými puky. Jediný Benny neměl kravatu, ale jeho pletená vestička byla tak fešácká, že žádnou nepotřeboval. Felicie měla trochu nešikovně přišitou kůži za ušima, ale jinak vypadali přirozeně a elegantně. Na stole německý křišťál a zlacený anglický porcelán.
Obdivovala jsem divadelně naaranžovanou společnost, ale najednou jsem ztuhla. Tato snobská společnost – jak dámy, tak pánové – začala pšoukat. Jako tlumené výstřely se poprdávání začalo ozývat z různých židlí. Seděli vzpřímeně, duchaplně konverzovali, speciálními vidličkami vylupovali ústřice, utírali si ústa škrobenými ubrousky a ustavičně, hlasitě pouštěli plyn. Jako by nic. Měla jsem oči navrch hlavy. Moje znalost problematiky řitního uzávěru se tehdy omezovala na četbu milostných scén Kunderových povídek. Ale jaké poučení! Od určité doby svěrač zjevně nefunguje. A jaká úleva být obklopen stejně „postiženými“ přáteli.
Už v 16. století, obklopen tisíci koženými hřbety knih, de Montaigne pečlivým studiem dospěl ke stejným závěrům jako veselá kopa poprdávajících kalifornských důchodců. Člověk je šťastnější, když si uvědomí, že nemůže mít vše pod kontrolou. A když to tak nechá být.
