Blíží se třetí hodina odpoledne a Jana Messingová vchází do sesterny nemocnice v Havířově. I když má za sebou perné tři hodiny na sále, dobrá nálada ji neopouští. „Trochu mi kručí v břiše. Až teď jsem si uvědomila, že jsem nestihla oběd,“ usmívá se sympatická zdravotní sestra. I když ji někteří pacienti na sále ani nezahlédnou, je to právě ona, která se stará o to, aby měli na operačním stole správnou polohu. Zajišťuje jednotlivé nástroje, které potřebují lékaři k operaci. „Dneska to byl docela frmol. Začali jsme císařským řezem. Ten provádíme často a někdy na to není hezký pohled. Ale po něm se tak trošku cítím jako kmotřička právě narozeného dítěte,“ popisuje třiatřicetiletá instrumentářka. Na řadu pak přišly menší gynekologické a chirurgické operace. „Nejsložitější bylo odstranění části střev laparoskopicky i klasicky. Operace, která patří k těm náročným,“ říká Messingová.
Padesát nástrojů
Jako instrumentářka na operačním sále musí při běžné operaci lékařům připravit minimálně padesát nástrojů. „Nejběžnější jsou třeba peán, nůžky, pinzeta, kochry. U laparoskopických nástrojů je to už těžší. Nástroje tvarem kopírují ty běžné, ale jejich název je už úplně jiný. Třeba peánu se říká disektor. Někdy se názvy píší i anglicky. Člověk se v tom musí umět perfektně orientovat,“ vysvětluje Messingová. Její znalosti jsou velké, protože se nespecializuje jen na určité druhy operací. Jako instrumentářka pomáhá lékařům u operací gynekologických, chirurgických, urologických a dalších. „Je to široký záběr a těch informací je opravdu hodně,“ potvrzuje Messingová. A i když může o sobě říci, že po sedmileté praxi na operačním sále se orientuje v nástrojích velice dobře, jsou momenty, kdy i ona zaváhá. „Někteří lékaři používají na sále místní nářečí, mluví ‚po našymu‘. Když mi lékař řekl, že chce korkoťunk, neměla jsem tušení, co mu mám podat. Dnes už vím, že chce vývrtku. Nebo skrutkovač. Tak to sáhnu po šroubováku,“ směje se Messingová. Narodila se v Havířově, ale dětství prožila v Olbramovicích, malé vesnici nedaleko Moravského Krumlova. Do rodného města se vrátila v osmnácti letech.
Často do Beskyd
„Na dětství vzpomínám hodně ráda. Na vesnici je oproti městu více příležitostí, jak se pořádně vyřádit. Ale když jsem dospívala, tak už vesnice byla problém. Všude jsem musela dojíždět. Do kroužku, do školy, na internát. Ve městě je fajn, že mám všechno při ruce,“ říká Messingová. Také se jí v rovinaté krajině stýskalo po horách. „Chyběly mi Beskydy. Tam jezdíme s rodinou často a rádi. Jednou za rok musíme zdolat Lysou horu, vyjdeme si na Bílý Kříž a Pustevny jsou mojí láskou. Co mi však v Havířově vadí, je špatný vzduch. Na jihu Moravy jde obloha do bíla a modra. Tady, když se podíváte, má nádech do šeda až hněda,“ popisuje. Stěhovat za lepším vzduchem se však nechce. „S manželem Markem, který má rodiče taky na jihu, bereme Havířov jako domov. Sice tu nemáme své rodiče, ale máme zde práci a zázemí. Náš syn Marek se tady narodil, má tu spousty kamarádů. Za rodiči do kraje vinic však rádi jezdíme na návštěvu,“ povídá Messingová. Jak relaxuje sálová instrumentářka po těžkém dni? „Sáhnu po knížce. Moc ráda čtu, nejvíce napínavé krimi příběhy. Když vyjde knížka od Davida Morrela, musím ji mít. Doma chováme tři britské modré kočky. Ty umějí člověka také uklidnit. Jedna z koček teď čeká koťátka, tak se na ně moc těšíme. Bude to naše první zkušenost s vrhem a snad dopadne dobře,“ přeje si Messingová.
