Sestra roku: "Anděl" z Ondrášku | E15.cz

Sestra roku: "Anděl" z Ondrášku

Ocenění Sestra roku v sociální péči získala Bronislava Husovská z ostravského mobilního hospicu Ondrášek.

Už deset let vyhlašuje redakce odborného časopisu Sestra z vydavatelství Mladá fronta a.s. ocenění Sestra roku. Letos si první místo v sociální péči odnesla Bronislava Husovská, vrchní sestra z Mobilního hospice Ondrášek.
„Pocházím z Hnojníku, ale v Ostravě žiji už dvacet let,“ říká Husovská. Jako zdravotní sestra začínala na chirurgii v Třinci, kde zůstala tři roky, později pracovala na oddělení ARO v Orlové a v nemocnici ve Vítkovicích.
Po své třetí mateřské dovolené nastoupila do domácí péče u ostravské charity. „Tam jsem se poprvé seznámila s hospicovou péči a poznala práci s umírajícíma lidma. Takže když v Ostravě vznikal Ondrášek a já dostala nabídku tam pracovat, neváhala jsem,“ vzpomíná Husovská. „Ta práce mě baví a o nic jiného nešlo. Věděla jsem, že z toho nebudou žádné velké peníze, ani jsem nevěděla, jestli se podaří ten hospic vůbec zprovoznit,“ říká Husovská. To bylo v roce 2005. Zůstala dodnes, přestože jde o práci velmi náročnou jak po psychické, tak po fyzické stránce.

Přijede, aby pomohla

Stará se o pacienty těžce nemocné, z devadesáti procent s onkologickým onemocněním, kterým už lékaři ukončili léčbu a kteří chtějí prožít poslední týdny doma, v kruhu svých blízkých. Společně s jejich rodinou pečuje o tyto pacienty a je nablízku vždy, když je třeba. Přijet a pomoci je připravená čtyřiadvacet hodin denně. „Kromě dopředu domluvených návštěv může někdo z rodiny kdykoli zavolat a my k nemocnému přijedeme. Podáváme jim léky, tišíme bolest, pomáháme, když mají problémy s dýcháním, při dušnosti, zvracení, nevolnosti, krvácení. Někdy trpí tito lidé úzkostí a depresemi, s tím vším se snažíme nemocným pomoci,“ přibližuje Husovská konkrétní náplň své práce.

Život jde dál

Průběžně má na starosti dvanáct až patnáct pacientů. Člověka zákonitě napadne, zda starostí, trápení a smutku, které ho obklopují, někdy není na jednu sestřičku až příliš. „Nemocný i jeho rodina nám často přirostou k srdci. Někdy, když už je toho smutku moc, přijde splín, ale odměnou nám je zpětná vazba, kdy nám lidé říkají, jak jsou rádi, že jsme jim pomohli. Když i pozůstalí za námi přijdou a děkují. Jsou rádi, že nás vidí, vyprávějí nám, co prožívali. S některými se stýkáme léta. Takže smysluplnost té práce tady určitě je,“ říká Husovská.
Jak dodává, ani v rodinách kam dochází, to nevypadá pokaždé tak smutně, jak by se mohlo zdát. „Snažíme se, aby život šel dál, takže s některýma se zasmějeme, s některýma zavtipkujeme, někdy bývá i veselo,“ dodává Husovská.
Když už je toho na ni samotnou příliš, věnuje se sportu nebo vyrazí na hory. Miluje turistiku a procházky, ráda si zajde s přáteli na pivo. „Tak normálně. Život jde dál, člověk se tam musí vrátit, přestože ten pohled na svět je trochu jiný než u člověka, který takovou práci nedělá,“ konstatuje usměvavá sestra, z níž vyzařuje laskavost a optimismus.
„Je to prostě anděl, nic jiného se o ní říci ani nedá,“ hodnotí ji Lucie Malyšková, zdravotní sestra a její kolegyně z hospicu Ondrášek.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!