Pětasedmdesátiletá Markéta Bekárková mohla být už dávno v důchodu. Místo toho stále pracuje jako staniční sestra v zařízení frýdecké Charity pro psychicky nemocné. Do práce chodí každý den a někdy
slouží i dvanáct hodin v kuse. Říká, že se cítí dobře a na penzi nepomýšlí. V minulých dnech získala cenu Sestra roku, kterou každoročně vyhlašuje vydavatelství Mladá fronta. Bekárková si jela minulý týden do Prahy pro cenu za celoživotní práci. „Mám z toho radost, vůbec jsem to nečekala. Udělám si
ráda výlet do Prahy,“ reaguje na zprávu o cestě do hlavního města Bekárková.
Kvůli pacientovi plakala
Bekárková pochází z Nového Jičína. Poprvé oblékla úbor zdravotní sestry, když jí bylo patnáct let. „Pracovala jsem jako pomocná sestra na chirurgické ambulanci. Pomáhala jsem u drobných zákroků i narkóz. To už dnes tak nezkušené sestry dělat nemohou,“ vzpomíná Bekárková. Později vystudovala vyšší zdravotnickou školu v Praze a nastoupila v novojičínské nemocnici na interně. „Tam jsem poprvé uviděla umřít člověka. Strašně jsem to oplakala,“ popisuje svůj první kontakt se smrtí Bekárková.
Netrvalo dlouho a udělala si učitelské minimum a začala učit na zdravotní škole v Novém Jičíně, následně v Bohumíně a pak také ve Frýdku-Místku, kam se i přestěhovala. Podle jejích slov se talent propráci sestřičky pozná už v útlém věku. V praxi obstojí asi jen třetina studentek. Od roku 1992 pracuje ve frýdecko-místecké Charitě. Nejprve pečovala o nemohoucí lidi přímo v domácnostech, později přešla do Domova pokojného stáří Panny Marie Frýdecké a dnes už asi rok slouží v Oáze
pokoje pro psychicky nemocné jako staniční sestra. Pracuje s lidmi, kteří trpí různými poruchami
osobnosti, schizofrenií anebo se léčí z celoživotní závislosti na alkoholu. „Je to náročné, protože jsou
to lidé, kteří bývají někdy i agresivní. Já mám u nich autoritu asi i proto, kolik mi je let,“ myslí si Bekárková. Její kolegyně Marie Bohanesová o ní mluví s láskou. „Ona je jedna z mála, na koho se dá stoprocentně spolehnout ve všech směrech. A taky pacienti ji mají rádi. Je pro ně jako máma. Markéta
je pořád usměvavá. Nikdy jsem ji neviděla smutnou,“ říká o své kamarádce a spolupracovnici Bohanesová. A jaký má vlastně oceněná zdravotnice recept na životní elán?
Do důchodu se nechystá
„Já jsem se nikdy moc neomezovala. Jím, co mi chutná, a občas si dám i cigaretku. Žádné léky neberu. Mám sice trochu vysoký tlak, ale na to mi zabírá pupalka. A světe div se, nebývám nemocná. Žádná chřipka ani nachlazení. Moji mnohem mladší kolegové čerpali v práci nemocenskou, já za poslední
roky ani jednou,“ chlubí se Bekárková. Ovšem nejvíce jí pomáhá práce. „V dobré kondici mě udržuje práce a třeba i to, že tam chodím denně pěšky,“ dodává Bekárková. Práce ji stále baví a o důchodu
nepřemýšlí. A to i přesto, že rodina ji občas přemlouvá, aby si konečně odpočinula. „Je strašně tvrdohlavá. Říká, že dokud je zdravá, bude pracovat dál. Má tuhý kořínek,“ dodává za rodinu syn Libor Bekárek.
