Školák umíral. Zachránil ho

Na začátku roku zachránil Václav Petrš život chlapci. Více než ocenění si váží toho, že je školák v pořádku.

Stříbrnou medaili dostal pětašedesátiletý Václav Petrš z Mladé Vožice. Bývalý řidič zachránil život devítiletému chlapci, na kterého spadl sníh ze střechy. Do smrti na to prý nezapomene.

Jako první hrdinovi gratuloval jihočeský hejtman Jiří Zimola. „Spadeno“ už na něj má i nadace Adra s cenou Michala Velíška. Jeho jméno zná i prezidentská kancelář, která chce počin důchodce z Mladé Vožice dál posuzovat.

Chalupa Václava Petrše stojí jen pár metrů od školy, kde se neštěstí stalo. Denně tam vyzvedává své tři vnučky. Když začíná vyprávět o události, která se seběhla v polovině ledna, hrnou se mu slzy do očí. „Nedovedete si představit, co to je, když vám v náručí umírá malý kluk,“ s dojetím vypráví Petrš a otírá si oči.

Oživoval několikrát

Na chlapce ze střechy místní školy z výšky okolo dvaceti metrů spadl velký kus ledu. „Čekal jsem na vnučky. Bylo pravé poledne, to u nás vždycky odbíjí zvony. Něco zarachotilo. Uviděl jsem padající led a pak už kluka, na kterého dopadl. Ležel obličejem ve sněhu. Vzal jsem ho a otočil. Vypadal bez života,“ vypráví Petrš. Školák měl hodně poraněnou hlavu. Petrš mu začal masírovat srdce, a když chlapec vydechl, běžel pro pomoc do školy. Než se vrátil, bylo devítileté tělíčko už zase bez života. Situace se ještě opakovala. Nakonec ale zraněný začal dýchat sám.

Pacienta pak převzali lékaři záchranné služby. Putoval nejprve do nemocnice do Tábora, potom do Prahy.

„Jsme na něj hrdí. Chce to hodně duchapřítomnosti. Každý by to nedokázal,“ obdivuje hrdinu starosta Mladé Vožice Jaroslav Větrovský. Městská rada poslala návrh na jeho ocenění prezidentské kanceláři i nadaci Adra.

„O ceny nejde, to nemusí být, hlavně že je kluk v pořádku,“ říká skromně Petrš a vytahuje stříbrnou medaili i pamětní list, které dostal od hejtmana. Má je schované v tašce a moc se s nimi nechlubí.

Štastný konec z Vožice

Po několika týdnech v nemocnici je školák v pořádku doma. Měl štěstí. Možná mu pomohlo, že za téměř čtyřicet let, co Václav Petrš brázdil s kamionem nebo autobusem Evropu, nezachraňoval člověka poprvé. „Jen tak něco mě už neporazí, ale tohle ano,“ dodává přesto Petrš.

Při vyprávění mu několikrát přeskočí hlas a raději odchází vařit kávu. V obyčejné staré chalupě žije sám. Denně ho ale navštěvuje některá z šesti vnuček, jejich fotografie jsou vystavené po místnosti. U nohou se mu točí kočka. „Tu jsme zachránili s holkama, byla malinká, tak jsem si ji vypiplali,“ křičí z kuchyně. Záchranář se v něm nezapře.

Už teď přemýšlí, co chlapci koupí k narozeninám. Přirostl mu k srdci.
Takové pouto už podle Petrše jen tak nezmizí.