Oslavy čehokoli jsou jedinečnou příležitostí k tomu, abyste se znemožnili. Navždy. Stačí jenom na malou chvíli propadnout dojmu, že vše je skvělé a že se vám nemůže nic stát. Mohu to potvrdit na základě vlastních zážitků. Při maturitním plese mého syna oslňoval tchán tanečními kreacemi. Já šlapal zelí a společně s celým sálem na něj zíral. Na tchána, samozřejmě. A on to věděl. A dělalo mu to dobře.
Náhle, opojen úspěchem, prudce poklekl a roztrhl si kalhoty tak, že jen pásek zabránil jejich sesutí k zemi. Přítomný komik si do konce plesu nadával, že na takové skvělé číslo nepřišel sám. Jindy jsme slavili narozeniny švagrové. Jídlo bylo teplé, pití studené a hovor lehce plynul. Při odchodu byla na vrcholu blaha. A dovolila si větu: dneska to bylo hezké. V té chvíli vrazila hlavou do plechové cedule. Ptáci se rozlétli a domnívali se, že po nich někdo střílí. Z děla. Jó, oslavy.
Vždycky se vám otupí smysly, když popíjíte šampaňské z dlouhé, štíhlé skleničky. Vůbec nejde o množství toho šampaňského, ale o dojem, že vypadáte neodolatelně. Což je koneckonců pravda, že? Jednou jsem takhle stál ve foyer. „Vám to ale sluší,“ říkal jsem té nejhezčí osobě opačného pohlaví. Vzápětí jsem si všiml, že mám rozepnutý poklopec. Ta nejistota, jestli ona to ví, nebo ne, byla hrozná. Ale abych neskončil tak pochmurně. Ona se trocha té ostudy dá přežít. A hlavně - alespoň je na co vzpomínat.
