Sláva, to jsou dva knedlíky v jídelně navíc. A občas i nějaké maso

Kapela Mandrage prožívá už druhou skvělou sezonu. Za slavné se ale její členové nepovažují.

Kytaristi a zpěváci Vít Starý a Pepa Bolan, baskytarista Michal Faitl, bubeník Matyáš Vorda a za klávesami František Bořík – to je kapela Mandrage. Mladá parta z Plzně, která před dvěma lety jako by nastartovala kombajn a zahájila žně na poli českých hudebních cen. 15. března k Andělovi za skupinu roku přidala druhé místo v anketě Žebřík 2011 v kategorii skupin a vítězství mezi skladbami s hitem Šrouby a matice.

Kam všechny ty ceny dáváte? Máte něco jako síň tradic?

Franta: Rádi bychom je někde vystavili, aby je mohli vidět i lidi. Možná v hospodě Jekyll a Hyde, kam všichni chodíme na pivko.
Mates: Hlavně jsme tam chtěli dát Anděla. První cenu, kterou jsme kdy dostali, jsme dali někomu z fanoušků na koncertě.
Pepa: Na Žebříku jsme dostali dvě ceny a jednu z nich jsme taky dali fanouškům. Přišlo nám to fér, protože o ní rozhodli oni. A ta druhá, to byl takový hranolek… teď nevím, jestli to můžu vůbec říct… a ten nám sloužil ve zkušebně jako zarážka dveří. A pak se někam ztratil.

Takže teď budete oslovovat obdarované fanoušky, aby vám ceny vrátili, abyste je mohli vystavit?

Mates: To zase ne. Bude to prostě tak, že teď už ceny rozdávat nebudeme a vystavíme je.

Kolik cen byste tedy měli mít, kdybyste je nebyli rozdali?

Pepa: Čtyři ze Žebříku, dvě z Óčka, Anděla… to je sedm.
Mates: Ještě tu mrkev ze Slovenska. Celkem osm.

To znamená, že jste úspěšní. Myslíte si o sobě, že jste i slavní?

Pepa: To si myslím, jenom když jdu do jídelny a paní, která vydává jídlo, mi dá o dva knedlíky víc. V tu chvíli si připadám slavný.

Od které doby vám takhle přilepšuje?

Pepa: Když vyšla deska Hledá se žena. A co se hrajou Šrouby a matice, dostávám občas i maso extra.

Jak se vůbec projevuje vaše popularita, co se týče reakcí okolí? Ozývají se vám třeba kamarádi, které jste léta neviděli, a chtějí půjčit peníze?

Pepa: Po mně chce neustále peníze jenom moje žena.

Ani žádné šílící fanynky pod pódiem, které by po vás během koncertu vrhaly různé části svého spodního prádla?

Mates: Nejsme v Hollywoodu. Nic zvláštního se kolem nás neděje. Normálně žijem.

Jaké máte po všech těch úspěších plány do dalších let, abyste se nestali kapelou dvou hitů?

Pepa: Už když se všude pořád dokola hrála píseň Hledá se žena, jsem si říkal, že jsme si nasadili laťku hodně vysoko. Pak přišly Františkovy Lázně a Šrouby a matice a ty to všechno přebily a já zase přemýšlím, co bude dál, aby nepřišla sestupná tendence.

V posledních anketách a soutěžích jste za sebou nechali takové skupiny, jako jsou Tři sestry, Lucie nebo třeba Kabát. Který z těchhle „skalpů“ je pro vás nejcennější?

Pepa: My to především nebereme jako „skalp“. Pořád jsem přesvědčený, že v muzice se nedá soutěžit. Každému se prostě líbí něco jiného. To není olympiáda, ale samozřejmě je to příjemné.

Muzikanti často mluví o tom, že ceny, které vzniknou na základě hlasování posluchačů, pro ně mají jako by vyšší hodnotu než ceny, které uděluje nějaká odborná porota. Jak to vnímáte vy?

Mates: Myslím, že každá z těch cen hodnotí něco jiného. Ceny od fanoušků ukazují jenom na to, kolik jich ten který interpret nebo kapela má. Málokdy to reflektuje přímo jejich hudbu nebo texty. Na to by spíš měla být zaměřená ocenění od porot. V Česku, mám pocit, to ale tak úplně není. Mně by se líbilo, kdyby to tak opravdu bylo, kdyby muziku hodnotili opravdoví odborníci.

Stalo se vám, že za vámi přišel někdo z renomovaných muzikantů, uznale vám poklepal po rameni a řekl: dobře to, kluci, děláte?

Franta: Ale ano, jen těžko říct, do jaké míry je to míněno vážně.

Od koho jste si toho třeba považovali?

Mates: Vzpomínám si, že za námi přišel Miro Žbirka a říkal, že se mu naše muzika líbí. A jemu jsem to věřil.

Na skutečném výsluní popularity se hřejete zhruba dva roky, vaše písničky hrají různé rozhlasové stanice včetně třeba Radiožurnálu. Jaké to bylo, když jste svoji písničku slyšeli z rádia poprvé?

Mates: To si pamatuju naprosto přesně. Jel jsem vrátit dodávku naší kapely, a když jsem stál na červenou u malého Tesca, začalo rádio hrát Hledá se žena. Stáhnul jsem okýnko a zařval jsem: Hurá, naše písnička je v rádiu! Byl jsem v autě sám a strašně jsem to potřeboval někomu říct. Tak jsem to takhle sdělil všem lidem, kteří zrovna přecházeli po přechodu.

A vy ostatní?

Franta: Poprvé jsem nás slyšel v rádiu, když jsem byl s Matyášem na kulečníku. Byl jsem z toho tak šokovaný, že jsem prohrál.
Pepa: Já jsem zrovna něco kupoval v sámošce a z rádia se tam ozvala naše písnička. Tak jsem si říkal, pane jo, jsme v rádiu. Pak jsem vyložil nákup na pás, zaplatil a vůbec nic se nezměnilo.

Jak vaši momentální popularitu vnímají vaši rodiče nebo babičky a dědečkové?

Mates: Babička samozřejmě vystřihuje všechny fotky a články, kdykoli se cokoli o nás objeví v nějakých novinách nebo časopise. Všechno poctivě kupuje a všechno mi poctivě hlásí.

Plní funkci archivářky kapely.

Mates: A za to má nárok chodit zadarmo na naše koncerty. Stačí, aby u vchodu řekla: můj vnuk tu hraje na bicí – a zpravidla ji bez problémů pustí. Protože jí to věří. Na naše koncerty moc lidí v jejím věku nechodí.
Pepa: Moje máti nás taky velmi zarputile sleduje. A pak má tendence mi radit, co mám dělat, jak to mám dělat, co jsem udělal špatně…

Maminka je z oboru?

Pepa: Vůbec ne. Ona tomu vůbec nerozumí, ale všechno ví nejlíp a má pocit, že mi musí radit. Třeba když si přečte nějaký náš rozhovor, dostanu vynadáno, co jsem to zase říkal. Maminka je totiž učitelka.

S kapelou jste začínali velmi mladí. Používali rodiče někdy výchovné metody typu: Přinesl jsi poznámku, týden nesmíš do kapely a podobně?

Franta: Nikdy. Naši byli naopak rádi, že mě baví muzika.
Mates: U mne i u Víti to bylo taky tak. To bylo asi tím, že naši tátové taky spolu hrají v kapele.

Jejich kapela Mediterian je sice stylově od Mandrage velmi odlišná, přesto, chtěli byste si s nimi někdy zahrát dvojkoncert?

Mates: S tátou hraju ještě v jedné kapele, takže dvojkoncert ani nepotřebuju. Ale bylo by hezké, kdybychom se třeba potkali na nějakém festivalu.

Před deseti lety jste začínali jako spousta jiných kapel vystupováním po plzeňských klubech pro pár kamarádů, z nichž se časem stali fanoušci. Zůstal vám někdo z nich dodnes? Vídáte někoho na koncertech?

Pepa: Určitě tam jsou, ale už ne v prvních řadách pod pódiem, ale spíš někde vzadu. Taky už je jim o deset let víc.

Máte nějaký přehled o plzeňské hudební scéně, o těch partách, které zkoušejí po garážích a hrají v klubech pro deset posluchačů?

Mates: Vím o kamarádech ze školy, kteří mají své kapely, ale víc nesleduju.
Pepa: On na to moc není čas. Oni hrají většinou v pátek a v sobotu, stejně jako my. Rád se ale chodím dívat na soutěž Múza do Divadla pod lampou. Tam je vždycky spousta nových kapel a je zajímavé je vidět.

MANDRAGE

• Kapela vznikla v roce 2001.
• Z rádií liéd znají její hity Hledá se žena, Františkovy Lázně, Šrouby a matice.
Členové kapely:

Matyáš Vorda, 21 let, bicí
Vít Starý, 22 let, kytara
Pepa Bolan, 35 let, kytara
Michal Faitl, 25 let, baskytara
František Bořík, 22 let, klávesy