Slávu táborských zápasů už připomínají jen staré fotky a dresy

Než se postavit v souboji proti bývalým členům táborského oddílu řecko římského-zápasu, bylo by lepší prchnout z žíněnky. Do svých závodních dresů by se asi dnes nevešli, ale síla z jejich paží nevyprchala. Jen nostalgií jsou zažloutlé fotografie, kdy divákům těžké atletiky bylo v Sokolovně a Střelnici až těsno. Zápas řecko-římský později skončil na prahu jednadvacátého století.
„Mám ještě ve sklepě decimálky. Ani nevím, komu bych je měl vrátit. Oddíl už víc jak deset let neexistuje,“ říká pětašedesátiletý Ladislav Mareš. Spolu s hlavním trenérem Antonínem Peroutkou vychovával zápasníky. Naposledy měli zázemí v tělocvičně základní školy na Pražském sídlišti, kam se přestěhovali z haly v Kvapilově ulici. „Soutěžili jsme v první lize, ale nebyly peníze na chod oddílu. Podle mě také děti hodně zpohodlněly a neměly zájem o tvrdý individuální sport,“ myslí si Mareš.
Přitom vzpomíná, jak jako malý kluk házel v lomu do kopce kameny a potom si je shazoval dolů, což mnohokrát opakoval. Dokonce měl ušité závaží naplněné pískem, aby si při nabírání kondičky ztížil podmínky.
S Peroutkou například trénoval Ivana Summera, dvojnásobného účastníka mistrovství světa.
„Někdy v druhé polovině sedmdesátých let jsme měli tým, který závodil v extralize. S Hodonínem byl jediným amatérským vedle profesionálních klubů jako Baník Ostrava, Rudá hvězda Praha nebo Dukla Trenčín,“ vrací se k úspěchům Mareš. Trenérem mládeže se stal potom, když od Peroutky odešel Milan Pudil. Ten zakládal mládežnický oddíl v Masarykově domě. Dospělí trénovali na Maredově vrchu.
Pudil se proslavil hlavně jako v pořadí osmý Čechoslovák, který se stal v roce 1980 mezinárodním rozhodčím Fily – světové federace zápasu.
Asi nejdramatičtějším pro něj byl zápas pár let před tím, kdy jako nováček rozhodoval duel Petr Kment-Bohumil Kubát. O titul mistra republiky proti sobě stáli třetí z olympijských her v Mexiku i mistr Evropy a třetí z olympijských her v Římě. „Prohrál Kment. Podle mě nezaslouženě. I když jsem dával signál o pasivitě Kubáta, bodový rozhodčí rozhodli jinak. Komentátor v televizi tenkrát hlásil, že ho připravil o titul verdikt rozhodčího. Já to odnesl, protože jako jediný jsem byl vidět v televizi,“ vzpomíná na svou nováčkovskou daň Pudil.
Díky raketovému vzestupu a zvyšování kvalifikace soudcoval mezinárodní turnaje, včetně mistrovství Evropy. Pískal i finále mistrovství světa, byl nominován na olympijské hry v Soulu. I v totalitní době tak cestoval po západních zemích, ale dvakrát se podíval třeba i do Mongolska.
„Lidi tam měli takové nadšení pro zápas, že když někdo odešel z hlediště, tak se neměl možnost vrátit, jak se dav sevřel,“ vzpomíná pětašedesátiletý Pudil.
Při první návštěvě Ulambataru nemohl přijít na to, proč je na parkovišti tolik zabetonovaných železných kruhů v zemi. Mongolové totiž večer přijeli na koních, uvázali je k nim a šli na zápas. Dodnes má schovaný ústřižek dagestánských novin, kde je s ním rozhovor. Ale těžko hledá v azbuce svoje jméno.
Práce rozhodčího ho ale neživila. Byl zaměstnaný v plánském masokombinátu. „Vytvářeli mi tam k soudcování podmínky. Tím pádem jsem byl u ostatních hodně oblíbený,“ usmívá se Pudil. Nikdy ho prý nenapadlo při cestování za železnou oponu zůstat v nějaké ze svobodných zemí, i když k tomu měl příležitost.
Díky prestižním zápasům s ním některé fotky obletěly svět. Jen na těch černobílých nejsou poznat barvy na jeho svetru, které se shodují s českou, tehdy i československou vlajkou. Červený a modrý rukáv totiž korespondoval s barvami dresů zápasníků. Svetr má dnes pečlivě složený v cestovním kufříku.
Důvody konce oddílu řecko-římského zápasu v Táboře vidí Pudil stejné jako Mareš. Přidává ale úvahu o generačním propadu trenérů. Těžko se podle něj vrátí doba padesátých až osmdesátých let minulého století, kdy chlapský sport lákal malé kluky. „Zápas byl v Táboře v první řadě populární, za druhé tady vyrůstala celá řada výborných závodníků,“ říká další z bývalých zápasníků pětasedmdesátiletý Karel Krätzer. I on byl svěřencem Václava Dolejšího, účastníka olympijských her v Londýně 1948.
Do rukou bere staré fotografie a jmenuje možná desítky zápasníků. Mezi nimi Čadila, Sosnovce, Pajgertha, Krcha, Javorského, Bartáčka, Bílka, Šedivého. „Toho jsem přesvědčil do zápasu. Byl to kovář, narostlý kluk. Pocházel od Smilových hor, kam jsem jezdil prodávat maso s pojízdnou prodejnou. Pak vstoupil do oddílu v Mladé Vožici,“ vzpomíná Krätzer na začátky Pavla Šedivého, pozdějšího mistra Československa.

Maďar mu při utkání prokousl ruku

U další fotky se Krätzer usmívá. Vedle podsaditějšího Josefa Čadila na ní stojí hubený muž, možná o tři hlavy vyšší. „Říkali jsme mu mistr severu. Toho Pepík porazil. Strčil ho a když zakopl, tak na něj padnul,“ vzpomíná na kamarádův duel Krätzer, který začínal se zápasem ve váhové kategorii do dvaapadesáti kilo. Před tím dělal lehkou atletiku. „Fyzička z běhu mi hodně pomohla. To se ještě zápasilo na patnáct minut a ostatní po deseti umdlévali,“ usmívá se Krätzer.
Souhlasí, že k těžké atletice ho přivedlo řeznické povolání. Na vojně byl ve vrcholovém středisku Rudá hvězda Praha, kde dopoledne vařil, odpoledne trénoval a o víkendech závodil. Potkal se tu i s výraznou cyklistickou osobností Janem Kubrem. Ke svému poslednímu duelu se postavil v devětadvaceti letech na Střelnici. To už ale patřil do těžké váhové kategorie.
„Tenkrát, abych před zápasem dosáhl osmdesát sedm kilo, musel jsem vypít tři litry vody. Nastoupil proti mě takový chasník z Mladé Boleslavi, ale vyhrál jsem. Zažil jsem i jiná pikantní utkání, kdy mi třeba jeden Maďar závodící za Duklu Praha prokousnul ruku,“ popisuje Krätzer, a uzavírá tak vyprávění o době, kdy řecko-římský zápas měl v Táboře šmrnc.