Směna v chomutovské zoo: úklid, menu i porod beránků
Chomutov / Den se probouzí ze tmy. V sedm hodin mám nástup v Podkrušnohorském zooparku. Džíny jsem vyměnila za montérky a počítač za vidle a hrábě. „Budete se hlásit u Jaroslava Zelinky. Je to zkušený ošetřovatel zvířat. On vám ukáže, co a jak,“ sdělila mi ředitelka zooparku Iveta Rabasová.
Jako malá jsem chtěla léčit nemocná zvířata. Dnes se mi plní dětský sen. Budu celou směnu mezi zvířaty. Jaroslav Zelinka mě čekal v teráriu. Zavedl mě do zákulisí, kam se běžný návštěvník zooparku nedostane.
Snídaně pro hady
Nachystáme snídani. Nakrájíme čínské zelí na malé proužky a rozložíme ho na misky. Zelinka každou posype vápníkem, aby hadi a ještěři měli pevné kosti. V sáčku má květy pampelišek, které cestou do práce natrhal. Ranní menu neseme slavnostně od terária k teráriu. Ještěrkám, chameleonům a leguánům přidáme živé cvrčky a larvy, blavorům i vařená vajíčka natvrdo. Všem měníme vodu a čistíme skla. Zbytky jídla ze včerejšího dne a výkaly vysbíráme do kbelíku.
Z terária máme zamířeno ke kozorožcům. Vidí, že přicházíme dva. Zpozorní. „Když vidí víc lidí, čekají zradu,“ říká Jaroslav Zelinka. Kozorožci se rozprchnou do patřičné vzdálenosti od nás. Vyčistíme jim krmné žlaby rýžovým kartáčem, stejně tak nádrž na vodu. Vymeteme od bobků přístřešek i místo před ním. Jako ostatní zvířata v zooparku musí mít všechno perfektně čisté. Dáme voňavé seno do krmelce. Když kozorožci vidí, jak se činíme a že je nechceme pochytat, pomalu se vydávají směrem k nám. A když jim dáme mačkaný oves a další dobroty, přestanou se bát.
Pečlivě zavírat dveře
Slunce stoupá vysoko nad obzor. Pomalu přicházíme k malým šelmám. „Odchytíme samce kuny, protože samice čeká mladé. Podíváme se, jestli divoká kočka porodila koťata,“ navnadil mě na další práci Jaroslav Zelinka. Odemkl dveře zadní chodby výběhů, kam mohou vstoupit jen zaměstnanci. Protože jsem pro dnešní den také zaměstnancem zooparku, smím dál. Hlavní zoolog Miroslav Brtnický mě před nástupem na šichtu proškolil a kladl mi na srdce, abych hlavně všude za sebou zavírala dveře. „V mžiku se dostane zvíře ven a odchytit ho pak nemusí být snadné,“ zdůraznil Miroslav Brtnický.
V chladné chodbě jsou v kbelíku nachystaná syrová kuřata. Budou snídaní pro divoké kočky, kuny, kolonoky sibiřské.
Vstupujeme do výběhu březí divoké kočky. Je tu sama. Lenoší na stromě a po očku nás pozoruje. Dáváme jí syrová kuřata a čistou vodu. Lopatkou vybíráme nečistotu. Pak zkontrolujeme všechny tři „budníky“, které tu divoká kočka má. „Až porodí koťata, uvelebí se v jednom z nich. Po několika dnech je přenese do dalšího a pak do dalšího,“ vysvětluje Jaroslav Zelinka. Samec by mohl koťatům ublížit, proto teď dočasně sídlí v jiném výběhu.
Jizva do konce života
Ze stejného důvodu jdeme odchytit samce kuny. Samička čeká každým dnem mladé a musí zůstat sama. „Samice je dost agresivní, raději zůstaňte venku,“ radí mi Jaroslav Zelinka. Bere ze zdi podběrák a jde na to. Přihlížím rychlé akci za plotem. První pokus se nezdařil. Samice se schovala do dutého kmenu a pěkně prská. Nahání hrůzu. Samec lítá po výběhu. Na druhý rychlý chmat je lapený. Putuje do bedničky a pak do náhradního domova, dokud budou mláďata u samice.
„Už vás nějaké chytané zvíře pokousalo?“ zajímá mě. Ošetřovatel vyhrne rukávy a ukazuje jizvy. „Před časem mě poznamenal rys. Neuměl slézt ze stromu, tak jsme ho museli sundat. Nekousl, ale v drápech má velkou sílu. Jsou jako meče. Škrábl mě,“ líčí Jaroslav Zelinka. Deseticentimetrová jizva mu na levé paži už zůstane.
Koláč pro kuny
Malým šelmám chutná syrové králičí maso, kuřecí, křepelčí. Dnes měly nachystaná kuřecí a křepelčí vajíčka natvrdo. Kunám jsme přilepšili blumami a tvarohovým koláčkem. „Tvarohové koláče milují. Stejně tak švestky. Když nejsou čerstvé, dávám jim kompotované. Ale nepohrdnou ani lesním ovocem nebo blumami,“ nakládá jim na misku ošetřovatel. Maso, ovoce, zelenina musí mít prvotřídní kvalitu, nic podřadného. Když vidím, s jakou chutí se malé šelmy pustily do laskomin, dostávám hlad. Blíží se čas oběda. Dáme si půlhodinovou pauzu.
Ovce právě rodí
Po obědě nás čeká ovčín a velké překvapení. „Pomalu a tiše,“ šeptá na mě ošetřovatel, když přicházíme do výběhu. Zatajím dech. „Jedna ovce quessantská rodí,“ ukazuje na trávu. Právě narozené jehně se zkoušelo postavit na nohy. Bezvládně padalo a zkoušelo to znovu a znovu. Ovce je neklidná. „Možná bude mít ještě jedno,“ soudil Jaroslav Zelinka. Měl pravdu. Než se první beránek postavil na nohy, byl na světě jeho bráška. „Musí mít klid, aby začali co nejdřív pít,“ vysvětluje Zelinka. Netrvá dlouho, a obě mláďata stojí pod ovcí a sají. Jsou černá jako uhlí. Až je prvně ostříhají, jejich rouno zbělá.
Zákulisí kuchyně
Před koncem směny se smím podívat do kuchyně. Rybáři právě přivezli živé ryby pro pelikány. V bednách je nachystané jídlo na další den. „Spotřebujeme denně čtyři sta kilogramů ovoce a zeleniny, padesát kilogramů různých druhů masa. Za rok zkrmíme dvě stě padesát tun sena,“ konstatuje vrchní krmivářka Iveta Myšková.
V kuchyni moje směna v Podkrušnohorském zooparku končí. Odevzdávám pracovní oblečení a loučím se se zaměstnanci i zvířaty. Ve vlasech mi zůstává jedinečná vůně, která tady kraluje. A zážitky, které se nedají zapomenout.
