Velikonoce. Pro mnohé jen jeden volný den navíc a možnost odjet z města, třeba na chalupu. Pro stále méně lidí to jsou ale pořád nejvýznamnější křesťanské svátky v roce.
Velikonoční týden začíná Květnou nedělí, kdy se v kostelích světily kočičky. Říkalo se jim také palmy a ve Slezsku se světil i takzvaný bahníř.
„Ten měl podobu svazku šesti nebo osmi velmi dlouhých lískových prutů. Uprostřed byly proutky klokočové a na vrcholku pak kočičky. Vše spojovaly tenké vrbové proutky,“ popisuje Jiřina Polášková, která se zvyky na Frýdecko-Místecku léta zabývá.
Bahníř chlapci ozdobili kytičkami svázanými z pentlí. „Na vrcholek nakonec umístili velikou pentlovou kytku. Do kostela ho pak na svých ramenou nesli dva odrostlejší mládenci,“ dodává Polášková.
Po Květné neděli následoval Velký týden, někdy se mu říkalo svatý týden. Po celý týden se dodržoval, a to nejen ve Slezsku, přísný půst. Lidé nejedli maso, šetřili i na ostatním jídle. Matky a dcery uklízely, otcové bílili domy a i ten největší hříšník měl zajít alespoň jedenkrát ke svaté zpovědi.
Velikonoční pondělí. Modré a červené
Každý den v tomto týdnu má dodnes svoje pojmenování. V obcích na Frýdecko-Místecku je lidé přizpůsobovali svému nářečí. Po modrém pondělí přišlo žluté úterý, neboli „žulty vtorek“, během kterého Kristus naposledy učil v chrámu.
Středa dostala přívlastek škaredá, protože v tento den Jidáš zradil Ježíše. Na Zelený čtvrtek naposledy Ježíš povečeřel se svými učedníky. „Ve Frýdku honili kluci v tento den kolem kostela Jidáše. Také se jedlo něco zeleného. Většinou to bylo zelí s mladými kopřivami nebo salát z jiskerek. Tak se říkalo sedmikráskám,“ vysvětluje Polášková.
Dodržovaly se i jiné zvyky: „Aby se do ovoce nedali chroboci, třásli lidé na zahradách stromy. Také jedli med, protože věřili, že je pak neuštkne had,“ říká Polášková.
Na Velký pátek se lidé před východem slunce chodili umývat do nejbližšího potoka. Třeba ve Frýdku, Dobré, Raškovicích, Morávce a dalších obcích se postavili doprostřed proudu a umývali si nohy, ruce a obličej, aby tím odvrátili všechny nemoci a neduhy po další rok.
Cestou k potoku i nazpět se měl každý pětkrát pomodlit Otčenáš a Zdrávas a jednou Věřím v Boha. Někde se velkopáteční vodou myli na zahradě. Někde umývali v potoku také máselnice, díže, putny, stoly a lávky.
Šlahačka, mrskut, šmigrust i kupačka
Na Bílou sobotu vybírali lidé na Frýdecko-Místecku z popela uhlík ze spáleného dřeva. Ten měl mít kouzelnou moc, proto ho dávali pod střechu, aby nevyhořeli, házeli jej do studny, aby voda nebyla jedovatá, a proti škůdcům jej zastrkovali do záhonů,“ líčí Polášková. Neděle je Boží hod velikonoční, neboli velikonoční neděle. „Po hrubé mši kněz nejdříve posvětil do kostela donesené jídlo – buchty, maso uzené a malovaná vajíčka. Hoši začínali řezat proutky a pletli „tatary“ pro šlahačku, mrskut, šmigrust, šibák, kupačku a kyčkování, kterému se následující den – na červené pondělí – nesměla žádná dívka a žena bránit,“ popisuje Polášková. Aby to šmigrustníci stihli, začínali brzy. „Jedyn umyvol, druhy utirol, třeti karbačovol, čtvrty nosil sebú vodu a tyn pátý, tyn častovol rosolkú,“ píše v kronice pamětník. Hospodář vyplácel manželku březovou metlicí, prutem nebo jalovcem. „Velikonočním obřadníkům dávala děvčata malovaná vajíčka, koblihy a beránka s nádivkou z vajíček a zelených lístečků,“ uzavírá Polášková.
