Jen málo rodáků z Borkovan na Břeclavsku se prosadilo v zahraničí. Vesnici s necelými osmi sty obyvateli však ve světě poctivě reprezentuje sochař František Navrátil. Jeho díla si prohlížejí lidé v mnoha zemích. Do historie se ale zapsal i jinak. V učebnicích přírodopisu už navždy zůstane jeho jméno spojené s objevem nového brouka.
„Mojí velkou vášní je entomologie. Za brouky jsem se vydal i do Asie, Japonska nebo severní Afriky. Když jsem byl v Řecku, našel jsem tam svého osudového brouka. Šlo o nový, dosud nepojmenovaný druh, který dostal jméno Anthaxia navratili,“ vypráví sochař. Nejvíc ho baví sbírat krasce, velké zbarvené brouky, kterými se zdobili indiáni.
Broukům vděči mimo jiné za to, že se ještě před rokem 1989 podíval do mnoha koutů světa. „Čedok měl speciální fond pro navazování styků se zahraničím. Takových zájezdů potom využívali entologové, zoologové nebo botanici a sbírali na nich materiál pro svoje výzkumy,“ vzpomíná Navrátil.
Jako umělec pracuje s kamenem a bronzem a specializuje se na portréty a plastiky známých osobností. „Mám dva tematické okruhy. Prvním jsou muži, kteří svými objevy nebo uměním nějakým způsobem formovali společnost,“ popisuje akademický sochař. Ztvárnil tak například Bohuslava Martinů, Leoše Janáčka, Vítězslava Nezvala nebo Sigmunda Freuda.
„Druhým tematickým okruhem jsou mladé dívky. Na nich mě fascinuje to, že doba, kdy jsou krásné, je poměrně krátká. A ony tento svůj dar odevzdají, vychovají děti a zbytek života dokážou prožít ve vnitřní rovnováze,“ říká Navrátil.
Rodák z Borkovan se věnoval i architektuře. Navrhl například hotel ve Spojených arabských emirátech v neobvyklé formě ženského těla. Nakonec ale zvítězil jiný umělec s návrhem plachetnice, která hotel Burj Al Arab v Dubaji proslavila po celém světě.
Mezi jeho díla patří například i třímetrová měděná socha mága navržená pro atomovou elektrárnu v Dukovanech. Znázorňuje mága, jemuž tancují mezi rukama atomy.
Svatba bez prstýnků
Navrátilův životní osud by vydal na knihu. A kapitola o jeho manželství by se v ní nesla v romantickém duchu. „Svoji manželku znám už od dvanácti let. Zpočátku to byla taková dětská, platonická láska. Nejdřív jsem totiž obdivoval její maminku,“ říká s úsměvem umělec.
Poté, co se do sebe oba zamilovali, museli udržovat vztah na dálku. Žili a pracovali totiž každý jinde. „O to to ale bylo lepší. Psali jsme si dopisy a museli se snažit, aby nám to spolu vydrželo. Vzali jsme se na tu dobu poměrně pozdě. Mně bylo devětadvacet a manželce o dva roky méně,“ vzpomíná sochař. Svatba to byla na svou dobu netradiční. „Teta málem omdlela, když zjistila, že nemáme prstýnky. A svatební noc jsme prožili na slámě na půdě,“ vypráví Navrátil.
Jihomoravský sochař a entomolog žil ve Francii, v Praze i v Brně. Dnes je ale nejšťastnější ve svém malém ateliéru, který má na zahradě rodinného domku v Borkovanech.
Tam také často přijímá návštěvy. Jedním z jeho pravidelných hostů je starosta obce Karel Urban. „Vážím si jeho názoru na svět. Velice si ho cením jako řemeslníka, protože jeho metoda odlévání bronzových soch je unikátní a vyžaduje velké řemeslné umění v mnoha oborech. Často s ním probírám i nejrůznější věci, které se týkají života v Borkovanech,“ říká Urban.
Na návštěvu za borkovanským patriotem jezdí i kunsthistorik Karel Křivánek z Břeclavi. „Setkání s ním je pro mne malým svátkem. I přes svůj relativně pokročilý věk v tichu svého ateliéru pilně pracuje. Modeluje a odlévá své komorní bronzy. Celá léta tvořil na volné noze a soustředěně se věnoval sochařině,“ oceňuje Křivánek.
Z toho, jak Navrátil mluví se svými hosty, je znát, že má za sebou pedagogickou praxi. V minulosti totiž vyučoval na umělecké škole v Brně. „František mi otevřel svět umění. Naučil mě vnímat umělecké dílo, přemýšlet o něm a pochopit jej. Zbavil mě hloupého zvyku odsuzovat díla, kterým jsem nerozuměl. Jeho výklady z dějin umění pro mě byly vždy neobyčejně dobrodružnými výpravami za poznáním,“ říká o Navrátilovi jeho pomocník Radek Valenta.
Ten také rád po večerech při práci v ateléru poslouchá vyprávění o osobnostech, se kterými se Navrátil v životě potkal. „Vykládá mi o svých učitelích Laudovi a Makovském i o cestách za jeho největší vášní – brouky krasci,“ doplňuje Valenta.
Jaké je vlastně životní krédo sochaře a entomologa Navrátila? „Vydržet. Člověk může mít talent, ale když na sobě nepracuje, je všechno zbytečné,“ uzavírá sedmasedmdesátiletý Navrátil.
