Módní ikonou sedmdesátých a osmdesátých let ve světě byla hubená modelka Twiggy. V Česku měly ženy v módě za vzor herečky, populární díky uváděným filmům a seriálům. S filmem S tebou mě baví svět se staly vzory Jana Šulcová, Zdena Studénková nebo Eliška Balzerová, kterou navíc vyšvihl mezi oblíbené ženy seriál Nemocnice na kraji města. Všechny chtěly vypadat jako Šulcová ve filmu, nosit stejné šaty nebo účes. Podporovaly je v tom i tehdejší české módní magazíny, kde se to dívkami v modelech jako z filmu jen hemžilo. Realita ale byla poněkud jiná.
„V obchodech se objevovala hlavně konfekce, kterou vyráběly sériově fabriky. Do tanečních chodili chlapci ve stejných oblecích, počátkem sedmdesátých let každý oblékal košile se špičatými límci. Prodejny nabízely stejné modely, jen v různých velikostech,“ uvedl Oldřich Palata, vedoucí oddělení užitého umění a výtvarné fotografie Severočeského muzea v Liberci.
Po ulicích všichni chodili v oblečení z konfekčních závodů OP Prostějov, Makyta Púchov, spodní prádlo měli z Jitexu Písek, obouvali se do bot z továren Snaha Brno nebo Svit Gottwaldov a tenisek Botas.
Je libo dederon?
Dvě desetiletí před listopadovou revolucí v roce 1989 vévodily českému textilnímu trhu umělé a syntetické materiály. Snad každý měl v šatníku propínací silonové šaty, dederonovou košili, halenku nebo kostým z krimplenu, acetátu nebo diolenu. „Pro Liberecko byl typický syntetický materiál zadara, který vyráběli v Textilaně,“ poznamenal Palata. Oblečení z umělotiny se vrylo lidem do paměti. „Vzpomínám si, že maminka chodila v zástěře ze silonu. Byl to takový kluzký květovaný materiál, lehký, ale v teplém počasí se hodně potila, tak zástěry často vyměňovala,“ říká Diana Zelenková z Liberce. Umělé materiály měly své typické vlastnosti a šilo se z nich téměř vše. „Nemusely se žehlit, stačilo je po praní pouze vyvěsit na ramínko. To bylo plus umělých materiálů. Šly ale snadno zničit, textil se zatrhával, jednoduše šel propálit, byl neprodyšný, nepříjemný k nošení,“ vysvětlila Eva Breuerová, kurátorka sbírky textilu Severočeského muzea v Liberci.
Nohavice do zvonu
Ani uzavření hranic nezabránilo průvanu módních hitů ze západu. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přišla vlna zvonových kalhot. Každý nosil buď kalhoty, u kterých látka obepínala stehna a rozšiřovaly se od kolen dolů nebo měl nohavice do zvonu už od pasu dolů. „Na konci šedesátých let přišla móda krátkých sukní a kdo takovou neměl, vypadal nemožně. A tak krátké sukně nad kolena nosily ženy bez ohledu na věk, dívky i šedesátnice,“ poznamenala Breuerová. Módu v Česku poznamenala také vlna hippie stylu. V sedmdesátých letech se na oblečení mladých lidí začaly objevovat květinové vzory, dívky si česaly copy a všichni nosili roztrhané džíny. „Přišel obrovský boom džínové módy a začalo se z ní šít úplně vše, od doplňků, přes tašky až po vestičky,“ vzpomíná Breuerová. Skutečné džíny se ale jen tak sehnat nedaly. „Největší událostí mého dospívání se stal nákup džínových kalhot. Rodiče mi je koupili v Tuzexu, to bylo asi jediné místo, kde měli originály. Měla jsem z nich obrovskou radost a nosila je tak dlouho, dokud se nerozpadly,“ vzpomíná Jitka Mrázová z Jablonce nad Nisou. Čeští výrobci se snažili poptávku po džínovině také dohnat a stvořili vlastní džíny. „České džíny ale nebyly to pravé, bylo to na nich hned poznat,“ poznamenala Breuerová.
Pro luxus do Prahy
Monžnosti dostat se k lepšímu oblečení byly omezené.
„Do Liberce jsem se přistěhovala v sedmdesátých letech z Prahy. Když jsem si poprvé prošla město, zděsila jsem se, protože tady nebyly žádné obchody s lepším oblečením, jenom s konfekcí,“ líčí Zuzana Maňáková z Liberce. Pro oblečení pro sebe i pro děti si proto jezdila do Prahy. „Chodily jsme s přítelkyněmi trasu. Na Václavák do Domu módy, pro svetříky a prádlo do Fénixu ke kinu Blaník. Pěkná dětská konfekce se dala pořídit v Darexu v Železné Ulici, kde byla rovněž Femina s luxusnějšími svetry a oblečením pro ženy,“ přibližuje Maňáková tehdejší nabídku hlavního města. Teprve až když postavili v Liberci obchodní dům Ještěd, začala nakupovat tam. „Potom už jsem do Prahy nejezdila. V Ještědu bylo spousta pěkných věcí k dostání,“ dodala Maňáková.
Udělej si sám
Obrovský rozmach ovšem v té době zažívaly domácí práce. Každý, kdo chtěl něco jiného, než mají ostatní, vzal do ruce jehlice a pletl. „Vycházely časopisy se střihy na pletení. Velký problém nebylo koupit vlnu, té měli všude dost,“ poznamenala Breuerová z muzea. Oblíbenými se staly i pletací stroje. Inspiraci mohly ženy vyčíst například v časopise Žena a móda, kde se občas objevily i nápady z ciziny. S návrhy na pletení přicházely i další časopisy, třeba Dana a Dorka. „Nejvíc byly v domácnostech k vidění český pletací stroj Dopleta nebo polský Moda. Každý stál přes tisíc korun,“ doplnila Breuerová. Hodně si lidé oblečení šili sami nebo chodili po švadlenách. „Měla jsem švadlenu, která mi jednou ušila světlý flaušový kabát. Celá šťastná jsem v něm chodila, kolem ramen nosila bílou lišku a podobnou čepici. Jednou když jsem vedla dceru do školy, projelo kolem auto a postříkalo mě od hlavy k patě. Kabát jsem mohla vyhodit, protože už jsem z něj kvůli použitému materiálu skvrny nevyprala,“ vzpomíná Maňáková.
Fenomén LVT
Liberečané měli v době normalizace přece jen ojedinělou možnost, jak se dostat k lepším hadříkům. Město bylo hostitelem legendárních Libereckých výstavních trhů, kde představovali své nejnovější kolekce výrobci oblečení. Na veletrh přijíždělo až tři sta tisíc lidí z celé země.
„Vždy první den výstavy stály před vchodem fronty. Ale nejdřív šli dovnitř papalášové, ti si vybrali z nejlepšího, a pak teprve pustili normální lidi. Hned bylo vše vykoupené,“ vzpomněl Oldřich Palata ze Severočeského muzea. Na trzích většinou oděváři představili novinky s tím, že je do roka začnou vyrábět. „Téměř nikdy se ale nic do prodejen nedostalo. Fabriky příliš nechtěly měnit zaběhnutou výrobu a mnohdy to, co na LVT představily, ani ve velkém dělat nezačaly,“ podotkl Palata.
Přesto se tam občas dalo pořídit něco zajímavého. „Měla jsem z LVT sukni, ale za pár dní v ní chodila půlka města,“ řekla Lenka Pabyšková z Jablonce nad Nisou. Ta se chodila koukat i na výstavy bižuterie, které se většinou konaly souběžně s LVT v Jablonci nad Nisou.
„Vždycky jsme bižuterii ale jen obdivovali a nic nekoupili. Nenosila se běžně, tak jako dneska,“ vysvětlila Pabyšková. Bižuterií se ženy zdobily při zvláštních příležitostech, třeba do divadla.
