Kdyby lidem v osmdesátých letech minulého století chyběly jenom banány nebo rifle, bylo by to ještě dobré. Soudruzi plánovali naprosto vše, ale s ženskou menstruací nepočítali. Nedostatkové byly totiž i dámské vložky.
„Když přede mnou žadonila mladá žena v drogerii aspoň o vatu, připadalo mi to naprosto potupné,“ vzpomíná padesátiletý Aleš Pohorský. „Já sám jsem nakonec měl opletačky kvůli tomu, že jsem se žertem zeptal v řeznictví, kolik stojí ty háky. Na co by vám byly, ptal se mě vedoucí. A na co jsou vám, když na nich nic nemáte, odpověděl jsem mu. Bylo to tehdy na malém městě, tak se to rozkřiklo,“ popisuje dobu před dvaceti lety Pohorský.
Pořadník a podpultovka
Symbolem tehdejších nákupů byly obchodní domy Prior, umístěné často velmi necitlivě do center měst. Stejné to bylo i v Olomouci.
„Když se zahajoval prodej, museli před vchod zaparkovat nákladní avii, aby lidé v té tlačenici nevyvalili dveře,“ uvedl Jiří Rozlívka, jenž olomouckému Prioru dnes šéfuje. „Už ale nejsme obchodní firmou, prodejní plochu stoprocentně pronajímáme,“ vysvětlil Rozlívka za akciovou společnost CL Trade.
Dobu plánovaného hospodářství pamatuje Rozlívka z druhé strany pultu. „Mnoho zboží chodilo po vagonech, ale třeba jednou za rok. Na Krajském národním výboru se jednou jeden soudruh chlubil, že se mu podařilo zajistit dva vagony petržele navíc, jeden pro Ostravsko, druhý pro zbytek kraje. Byla to doba, kdy se třeba na podzim nedal koupit bůček, protože se nakládal na výrobu anglické slaniny. A naopak na jaro a léto se plánovala výroba špekáčků, aby si je lidé mohli opékat nad ohněm,“ vzpomíná Rozlívka.
Typicky nedostatkovým zbožím nebyla jen auta, ale i pračky, mrazničky, jízdní kola nebo barevné televizory. „Stály se na ně fronty. Když jednou za čas přišlo zboží, lidé na otevření někdy čekali i celou noc a udělali si mezi sebou sami pořadník. Vybrat si model, barvu nebo cokoliv podobného bylo často nemožné,“ dodal Rozlívka. To, co nebylo běžně k dostání, bývalo pod pultem. Kdo takové zboží chtěl, musel mít v obchodě známého.
Pro rifle do Tuzexu
Povinností obchodů bylo tehdy odebírat zboží ze spřátelených socialistických zemí. Za nejméně kvalitní platilo vše, co se přivezlo z Rumunska a Bulharska. Žádané bylo naopak zboží ze Západu. Koupit značkové rifle, magnetofon, lepší kávu, nebo „angličáky“, což byla dětská autíčka, se dalo jen v Tuzexu za speciální poukázky zvané bony. I když jejich cenu soudruzi stanovili na 3,50 Kč, běžně se na černém trhu měnily za šest korun.
„Pamatuji si na své první rifle. Dostala jsem je až na gymplu ve druhém ročníku, bylo mi sedmnáct. Stály sto dvacet bonů. To byla tehdy asi třetina měsíčního platu,“ vzpomíná Jitka Syrová. Luxusní prodejna Tuzexu na Tererově náměstí dnes již neexistuje.
Typický denní nákup si lidé pořizovali v „sámošce“. Dnes je nahradilo slovo supermarket. Ke koloritu patřilo stát frontu na košík. Někdy i dvacet minut, teprve s ním se mohlo dovnitř. A ceny? Ty byly v celé republice pro veškeré zboží stejné. Dokonce vytištěné přímo na obalu. Dnes je to jen u cigaret.
