Když se řekne partnerství mezi městy, skoro každému se vybaví potřásání rukou oficiálních politiků.
Ke spolupráci ale patří hlavně návštěvy klubů a spolků nebo výměnné pobyty. Ty hodně využívají i táborští studenti. Především z místního gymnázia Pierra de Coubertina. Na výměnné pobyty jezdí do Dole ve Francii.
Před čtyřmi lety do země galského kohouta vyrazila i Izabela Niepřejová a Tomáš Randl. Nadchlo je třeba rychlé přijetí u starosty. Stejně tak upřímná péče rodin, ve kterých několik dní žili. Shodují se ale na tom, že zhruba stejně velké Dole nemůže nabídnout k životu víc než Tábor.
„Mají tam zhruba stejnou životní úroveň. Kdybych se chtěl stěhovat za lepším, určitě by to nebylo Dole,“ myslí si devatenáctiletý Randl.
Při porovnání měst vidí stejně stará Niepřejová hlavní rozdíl v tom, že v Táboře je kulturní dění soustředěné do centra. „U nás je hlavním a impulsivním bodem náměstí. V Dole se hodně odehrává i v ostatních čtvrtích,“ doplňuje studentka.
Všimla si také striktnější rodičovské výchovy. Zatímco ona se už občas chodila o víkendech bavit, v Dole prý zůstávají studenti doma. Ani o polední pauze nesměli z areálu budovy. I po škole si je přijíždějí rodiče vyzvednout. „Měl na to určitě vliv náš věk. Všem nám bylo kolem patnácti. Většina studentů bydlela několik kilometrů od města,“ uvažuje Niepřejová.
Mysleli, že jsou z Československa
Zaskočilo ji, když se jí francouzská rodina zeptala, jestli přijela lodí. „Pořád mluvili o Československu. Myslím, že ani pořádně netušili, kde naše země leží,“ uvažuje studentka.
Oba gymnazisté Francii navštívili několikrát. Shodují se na tom, že největší kouzlo pro ně zatím mělo před rokem a půl Nancy.
„Tak trochu plánuju studium ve Francii. Snažila bych se o něj až podle toho, na jakou vysokou školu se dostanu v Čechách. Život v Nancy si dokážu představit. Přijde mi, že je to studentské město. Má něco dobrého z Tábora a něco například z Prahy,“ vysvětluje Niepřejová.
Také obyvatelé jí v porovnání s Dole připadali originálnější. „Dalo se s nimi víc bavit. Bylo to i tím, že nám bylo všem víc let než při první návštěvě Francie. Hodně studentů také bydlelo přímo ve městě, takže působili víc městským dojmem,“ dodává.
Unikátní je přátelství Tábora s Kostnicí u Bodamského jezera. Myšlenku pomohl rozdmýchat západoněmecký obchodník Herbert Schenk. Ještě za totality projížděl Táborem při obchodních cestách. „Česky neuměl ani slovo, ale zarazilo ho, že název jihočeského města mu je tak blízký. Jako malý chodil lyžovat na kopec, který se jmenuje stejně,“ říká Dagmar Vacková z městského úřadu.
Schenk byl také první kontaktní osobou na německé straně, když v Kostnici připravovali v sedmdesátých letech minulého století rekonstrukci Husova domu. Více než osmdesátitisícové město se stalo partnerem Tábora v roce 1984. Počáteční dohodu podepsal necelý rok předtím tehdejší ředitel Jihočeských památek Karel Bican s kostnickým starostou Eickem Meyerem. „Partnerství snad podpořil i tehdejší vysoký politik komunistického Československa Miloš Jakeš. Údajně pro své vazby na jižní Čechy,“ uvádí Vacková.
Z Kostnice jezdí na Táborské slavnosti
K tradičním návštěvám Kostnických patří účast na Táborských slavnostech. Před dvěma lety zase naopak směřovaly plné čtyři autobusy představitelů Tábora, různých spolků, souborů a sportovních klubů do Kostnice. Na oslavy pětadvaceti let svazku.
Kromě oficiálních návštěv je ale na každém, jak diplomatické styky radnic využije. „Jde o různé turnaje, závody nebo vystoupení, na které se obě strany zvou. Máme i fond, ze kterého můžeme na takovou akci přispět, ale organizace jde už mimo nás,“ vysvětluje Vacková. Aktivní jsou například atleti. „Před čtyřmi lety u nás byl kostnický oddíl. Přijel i na soustředění. My byli zase u nich,“ říká David Bor z táborského atletického klubu.
Vzájemné návštěvy nebere rozhodně jako zátěž. Plno bývalých špičkových atletů z Německa prý pochází z Kostnice. Jejich postřehy a zkušenosti jsou pro Táborské přínosem. Zajímavé je i srovnání výkonnosti jednotlivých sportovců.
„Převzali jsme také vzor organizování příměstských táborů pro děti. Je to takové soustředění nejen pro členy oddílu,“ doplňuje Bor.
Se Slovany vycházejí dobře
Nejméně čilé partnerské vztahy jsou mezi Táborem a americkou Orindou. Možná právě kvůli limitující vzdálenosti přes oceán. Přesto tam míří někteří studenti. Pobyt v soutěži takhle vyhrál před několika lety například Daniel Buzu z táborského gymnázia.
Zarážející je ochladlá spolupráce s Welsem v Rakousku, který je z partnerských měst nejblíže. „Když jsem tam byla ještě s bývalou starostkou, stáli o kontakty na soubory, spolky a kluby, ale žádná aktivita od té doby nenastala. Ale pokud vím, jezdí tam studenti soukromého gymnázia, kde tohle partnerství využívají také k výměnným pobytům,“ říká Vacková, kterou naopak hodně těší vazba na slovinskou Škofja Loku.
„Snad i proto, že jsou to Slované, tak se s nimi dobře vychází. Máme k sobě zkrátka blízko,“ míní. Soubory ze Škofja Loky se brzy objeví v Táboře na otevření turistické sezony 7. května.
Vacková zdůrazňuje, že partnerství měst s Táborem musí využít jednotlivé místní organizace především podle vlastní chuti a možností. „Předáváme jim kontakty, ale ostatní je už na nich. Například teď chtějí v Kostnici pozvat táborské tenisty na turnaj,“ dodává.
Něco jiného jsou oficiální návštěvy, nebo pozvání na akce typu Táborských slavností.
„Z Kostnice k nám každoročně jezdí stovky lidí. Hodně blízké vztahy mají například kostničtí a táborští hasiči,“ vysvětluje úřednice.
Kromě partnerských měst existují takzvaná spřátelená města. Jako Schmalkalden, Naumburg nebo maďarská Sighisoara. Spolupráce je s nimi téměř stejná.
Vacková přiznává, že partnerství měst už není takovou atrakcí, jako před dvaceti lety, kdy bylo všechno za hranicemi neokoukané.
V nejbližší době by se novým partnerským městem Tábora mohly stát Nové Zámky na Slovensku. „Máme se Slovenskem společnou historii, odpadává i jazyková bariéra. Bylo by zajímavé poznávání dvou kultur, které dříve patřily pod jeden stát,“ myslí si Vacková.
Zatím ale není úplně jasný termín, kdy by zástupci obou měst mohli smlouvu o partnerství podepsat.
