Popularizátor paleontologie a archeologie Vladimír Socha napsal čtyři knihy o pravěku a udělal spoustu výzkumů.
Vladimír Socha z Hradce Králové učí na základní škole a vede paleontologický kroužek pro malé děti. Při práci studuje, píše knihy o pravěku, pořádá na stejné téma přednášky, účastní se výzkumů a sní o objevu prvního českého dinosaura. Zároveň si všímá, že jen málo dětí má skutečné zájmy a upozorňuje, že je to škoda zejména pro ně samotné. „Ale kdo ví, možná že někdo z nich jednou objeví a popíše prvního českého dinosaura,“ dává šanci mladší generaci třicetiletý Socha.
Vzpomenete si, kdy jste jako dítě začal vnímat dinosaury?
Jistě. Bylo to hodně brzy, někdy ve dvou nebo třech letech. Nejvíce mne zaujal film Cesta do pravěku a můj zájem podnítily také obrazy Zdeňka Buriana v jeho galerii v zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem. Dá se říci, že pravěk je odedávna moje životní láska.
Zájem o dinosaury je společný mnoha dětem, ale většinou vyprchá. Co vás nasměrovalo k tomu, že se pravěku věnujete i v dospělosti?
Dětští psychologové tvrdí, že existuje jakési stadium, kdy se děti ve věku zhruba od tří do deseti let nechávají fascinovat dinosaury či vesmírem. Devětadevadesát procent dětí z toho ale takzvaně vyroste. V mém případě bylo několik etap. Na základní škole jsem si nejprve dinosaury kreslil a četl jsem populárně naučné knihy pro děti. Na střední škole jsem se již seznamoval s odbornými termíny a začal jsem cestovat po Čechách a navštěvovat paleontologické lokality. Na vysoké jsem začal psát články a před dvěma lety jsem vydal první knihu. Nyní externě studuji dějiny paleontologie na českém území v doktorském studiu na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Učíte na základní škole. Jak se vám to daří skloubit s paleontologií?
Učím přírodopis a dějepis, takže mohu využít znalostí pravěku, které mám oproti kolegům navíc. Ve škole také vedu třetím rokem paleontologický kroužek. Dá se to s pedagogickou praxí dobře skloubit.
Mají děti o kroužek zájem?
Do kroužku chodí obvykle šest až dvanáct dětí a zájem je celkem velký. Jde zpravidla o mladší děti do dvanácti let věku, které si ještě zachovaly schopnost nechat se pravěkem fascinovat. Velkou roli hraje to, že pravěká zvířata jsou zajímavá svými rozměry. Pro děti je například úžasná informace, že některá vážila stejně jako stádo slonů a jejich hrudním košem by projela dodávka či menší náklaďák. To je takový základ, který je zaujme. Některé děti se potom chtějí seznamovat s dalšími věcmi, které pro většinu ostatních již nejsou tak zajímavé. A některé si zájem přenesou do pozdějšího věku. Kdo ví, možná že někdo z nich jednou bude studovat paleontologii a objeví a popíše prvního českého dinosaura.
Taková šance tady stále je? Nějaké nálezy se přece v posledních letech objevily.
Máme sice zkameněliny stehenní kosti a částí končetiny jednoho býložravého dinosaura, a potom dvě dinosauří stopy, ale ani v jednom případě nelze dinosaura přímo formálně popsat a stanovit nové vědecké jméno. Nemůžeme tedy říci, že máme opravdu českého dinosaura s vlastním názvem. Stále čekáme na podrobnější objevy s lepšími diagnostickými znaky, abychom mohli určit, do jaké skupiny dinosaurus spadal, a odlišit jej od dalších nálezů z okolních států.
Kde jsou česká naleziště pozůstatků dinosaurů?
Ve dvou lokalitách je objevení zkamenělin dinosaurů prokázané. Tou hlavní je naleziště u obce Miskovice-Mezholezy u Kutné Hory, kde byla v roce 2003 objevena stehenní kost a další části končetiny malého ornitopodního dinosaura z období počátku svrchní křídy. Jsou staré asi pětadevadesát milionů let. Zhruba v polovině devadesátých let byla objevena asi čtrnáct centimetrů dlouhá stopa patřící malému masožravému dinosaurovi v lomu U Devíti křížů nedaleko Červeného Kostelce. Pochází z období konce triasu, její stáří je asi 210 milionů let. Letos se objevila další stopa jiného dinosaura v kameni z lomu u Červeného Kostelce. Zajímavé je, že se nenašla přímo na místě, ale v Pražské botanické zahradě, kde byla zasazena v přivezené pískovcové desce na chodníku. Existují ale i jiné, zatím neprokázané informace o dalších lokalitách v Česku.
Takže je možné, že třeba právě vy budete u prvního nálezu českého dinosaura. Na jaká naleziště jezdíte?
Každý touží u něčeho takového být. Se skupinou nadšenců, se kterými jsme byli společně na vykopávkách v Montaně ve Spojených státech, máme domluvené, že budeme objíždět zajímavé lokality. A tam, kde to zákon dovoluje, pátrat a provádět vlastní výzkumy. Občas se vypravím třeba do Zářecké Lhoty nedaleko Chocně, kde byl roku 1880 objeven jediný dnes známý český ptakoještěr, nebo do Šachova u Borohrádku, kde můj známý Michal Matějka objevil v roce 2002 velkou část lebky obrovské masožravé ryby rodu Xiphactinus. Pravidelně jezdím do Krasiejowa u Opole v jižním Polsku. Všechny nálezy se snažím zmapovat a udělat si dobrý obrázek o tom, jakou měla česká křídová pánev podobu před nějakými devadesáti či sto miliony let. Určitě o tom jednou napíšu nějakou knihu.
Čeká nás renesance výzkumů týkajících se dinosaurů?
Ve světě probíhá, jen loni bylo popsáno přes šedesát nových rodů. A u nás? Dlouho tady panovala představa, že se nemůžeme rovnat například Americe, Asii či Africe, kde leží oblasti doslova napěchované zkamenělinami. Argentinu nebo Čínu samozřejmě nikdy nedoženeme, ale v poslední době se nejen v Česku, ale třeba i v Maďarsku, Polsku, Rakousku či Německu objevují úžasné nálezy, které dosavadní poznatky značně pozměňují. Těžko říci, zda jde o renesanci, ale myslím, že nálezů bude přibývat a ani naše paleontologie ještě neřekla na téma dinosaurů poslední slovo.
O čem je vaše nová, v pořadí již čtvrtá kniha Po stopách dinosaurů?
Je úplně jiná než ty předchozí. Dosud jsem psal literaturu faktu, avšak nyní jde o povídkovou knihu. Pokud bych ji mohl k něčemu přirovnat, pak k příběhům ze života pravěkých zvířat, které ve své knize Zavátý život popsal známý paleontolog Josef Augusta. Snažil jsem se čtenářům přiblížit, jak vypadal život v pravěku, a popsat ekosystémy, ve kterých dinosauři žili. Čtenář pomyslně navštíví pravěkou Argentinu, Antarktidu, Severní Ameriku, ale i Čínu nebo Austrálii. Zastoupení v knize mají i polární dinosauři a v některých příbězích figurují jejich zcela nové druhy. Snažil jsem se do knihy promítnout nejnovější poznatky.
Komu je kniha především určená?
Je pro čtenáře bez rozdílu věku. Mohou si ji přečíst i malé děti na nejnižších stupních základní školy, případně ji mohou svým potomkům číst rodiče. Je sice pravda, že v některých povídkách je nějaké to násilí, protože důležitou roli mají i příběhy dravých dinosaurů lovících ty býložravé. Násilí se nevyhnete - příroda byla taková kdysi a je taková i dnes. Nicméně si myslím, že si přijde na své každý, kdo rád čte dobrodružné příběhy odehrávající se v divoké přírodě. A samozřejmě milovníci dinosaurů a pravěku.
Jste zaneprázdněný člověk. Kdy vlastně své knihy píšete?
Hlavně o prázdninách. Jinak ale platí, že kdo chce, čas si pro svou zálibu najde. Všude s sebou vozím notebook, a jakmile je příležitost, píšu. Rád tvořím třeba na chalupě v Orlických horách. Mimochodem, v mé poslední knize je i povídka, kterou jsem začal psát v šestnácti letech na gymnáziu a dokončil ji po mnoha letech někdy v únoru minulého roku. V knize je celkem jedenadvacet povídek napsaných zhruba v posledních patnácti letech.
Neopustíte kvůli dinosaurům kantořinu?
Zatím ne. Většina mých knih je do značné míry určená veřejnosti bez rozdílu věku, včetně zvídavých dětí. Dětem rád ukazuji nové nálezy a sděluji názory na vyhynulé skupiny organismů, zdaleka nejen dinosaurů. Třeba v dějepise se učí o vývoji člověka podle zastaralých osnov. Za pomoci internetu či přednášek seznamuji své žáky s tím, že dnes jsou znalosti z této oblasti mnohem dál, než jak je předkládají školní osnovy a učebnice.
Jaké jsou podle vás dnešní děti?
Je velká škoda, že dnes většina dětí nemá žádný zájem, který by je podněcoval, aby se samy snažily získat znalosti a dovednosti a v něčem pak třeba vynikly. Když po škole přijdou domů, zapnou si počítač a hrají hry nebo sedí u televize. Samozřejmě jsou i výjimky a potom je jedno, čemu se děti věnují. Když je něco chytne, může to pro ně v budoucnu mít velký význam. Jsem rád, že jsem v dětství vždy nějaký zájem měl. Je to něco, co mi hodně pomáhalo. Vzpomínám si, že jsem na gymnáziu mohl kdykoliv zaskočit za naši učitelku biologie, neboť jsem měl v hlavě nepřebernou zásobu potenciálních referátů.
VLADIMÍR SOCHA
* Narodil se 1. ledna 1982.
* Absolvoval Pedagogickou fakultu Univerzity Hradec Králové.
* Vyučuje přírodopis a dějepis na Základní škole Milady Horákové v Hradci Králové.
* Je posluchačem doktorského studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.
* Kromě paleontologie, historie a biologie se zajímá o dějiny starověku, rád sleduje atletiku a sestavuje atletické statistiky, ale i statistiky v dalších oborech, ve volném čase jezdí na kole a navštěvuje historická místa.
Oblíbené motto: Nepřestat se vzdělávat. Nikdy nemůžete o ničem vědět příliš mnoho, nebo prostě jen „dost“.
Napsal knihy:
Úžasný svět dinosaurů (2009, právě vychází druhé vydání)
Encyklopedie dinosaurů ve světle nejnovějších objevů (2010)
Dinosauři od Pekelného potoka (2010)
Po stopách dinosaurů (2011)
