Fotbal v Rakousku nebo hokej v Německu? Nuda. Do sousedních zemí se za sportem vydává řada lidí. Lákají je tam lepší finanční podmínky i menší nároky.
Ovšem dá se vyrazit mnohem dál. Do končin, kam by to čekal málokdo. Mezi podobné patří Petra Reisingerová, která si krátce zkusila basketbal na Arabském poloostrově. Hokejista Pavel Procházka se vydal ve dvaceti jako jeden z prvních do Francie za hokejem a Lucie Poláková jela trénovat a sbírat zkušenosti v parkuru do USA. Později se v tomto sportu stala mistryní Česka.
Petra Reisingerová
Zkušenosti s českým špičkovým basketbalem, se zahraniční ligou i netradičním a exotickým prostředím. To všechno má za sebou sedmatřicetiletá Petra Reisingerová.
Sama je oporou Strakonic v nejvyšší soutěži žen. Zkušeností má na rozdávání, protože ve své kariéře už toho prošla opravdu hodně.
V devadesátých letech se vydala kousek za hranice a hrála první bundesligu v německém Halle. „Byla to moje první zahraniční zkušenost,“ popisuje a vedle toho i regulérní zaměstnání. Úroveň basketbalu v Německu a Česku je podobná. „Všude se musí makat,“ pousměje se.
V roce 2000 se jí naskytl mnohem nevšednější zážitek. Jako členka strakonického družstva se po sezoně podívala na šampionát arabských týmů, který byl v Dubaji. „Ale byly to asi jen tři týdny. Nic zásadního,“ zakroutí hlavou.
Každý tým si mohl vzít dvě Evropanky. Tuniské družstvo tenkrát shánělo vysokou hráčku. A Petra Reisingerová měří 195 centimetrů. „Jejich trenér studoval s panem Blažkem z USK Praha, a tak se na někoho ptal, a ten doporučil mě,“ vysvětluje, jak se na arabský poloostrov dostala.
Díky současnému kouči reprezentace ji čekalo jiné prostředí, jiný styl basketbalu. „Nebylo to sice nějak zvlášť lehké, ale s úrovní evropského basketu se to tehdy srovnat rozhodně nedalo,“ vypráví hráčka. Sama byla v týmu jedinou cizinkou, ale na turnaji se potkávala třeba s hráčkami ze Slovenska.
Ze šampionátu má spoustu vzpomínek. Utkvěla jí v hlavě třeba ta na vojáky se samopaly, kteří postávali u rohů hrací plochy.
„V takových těch jejich mundúrech a šátcích na hlavě,“ popisuje. Její tým nakonec obsadil druhé místo. Takže si domů přivezla i stříbrnou medaili.
Lucie Poláková
Lucii Polákové je dvacet devět let a svůj život zasvětila koním a jezdeckému sportu. Ví, co to je titul mistryně republiky a finále Českého skokového poháru. A dostala se také na mistrovství Evropy. „V sedle jsem od svých devíti a parkurovému skákání se věnuji od nějakých čtrnácti patnácti,“ vypráví závodnice, která se dnes věnuje i trénování koní a jezdců ve svých stájích ve Strakonicích.
Jeden z výjezdů za koňmi byl však netradiční. V roce 2000 se vydala pro získání nových zkušeností v jezdectví do USA, kde trénovala pod vedením bývalého jezdce českého původu Pavla Blaha. „Své koně jsem tam neměla, proto jsem se věnovala hlavně tréninku mladých koní,“ vypráví Lucie Poláková.
Ve Státech pobyla půl roku, pak se tam vrátila ještě na tři měsíce. Převážnou dobu strávila na Floridě, kde závodila ve městě Ocala. Odskočila si odtud ale i na Portoriko na jedny mezinárodní závody. „Tam se přes den vůbec nedá jezdit kvůli vysokým teplotám, proto jsme závodili vždy až večer při umělém osvětlení,“ dodává.
Ze zámoří si přivezla mnoho zkušeností a také poznání, že styly ježdění i trénování se v USA a v Evropě hodně liší. „Evropský styl je nejvíce ovlivněný německou školou, kdy jezdec má koně plně pod kontrolou. Zatímco Američané se snaží přiježďovat koně tak, aby dokázal řešit dané situace. Tento styl vyhovuje spíš ženám, které nemají takové fyzické schopnosti,“ popisuje hlavní rozdíly, které pochytila.
Také český parkur je v posledních letech na vzestupu. Ovšem s tím americkým se rovnat nemůže. V USA má skákání daleko větší základnu a věnují mu tam větší pozornost. „Na floridských závodech jsem nejvíce ocenila, že probíhaly měsíc na jednom místě,“ vysvětluje Poláková.
Jezdci závodili téměř celý týden a jen v pondělí a v úterý byly tréninkové dny. Na závodech byly téměř dva tisíce koní na osmi kolbištích současně. Každou neděli pak bylo vyvrcholení celého týdne, kdy se v Grand Prix představili ti nejlepší.
V Čechách je v současné době podobný trend, kdy se závody prodlužují ze dvou na tři až čtyři dny. „Dobré je i to, že se setkáváme se stále kvalitnějšími koňmi, kteří byli dříve k vidění hlavně na zahraničních závodech,“ přidává Poláková.
Pavel Procházka
Spojení lední hokej a Francie znělo ještě před pár lety exoticky. Ani dnes si o tamní lize nikdo nic extra nemyslí. Písecký hokejista Pavel Procházka je ovšem jiného názoru.
Je mu jedenatřicet let a život ve Francii si pět let vyzkoušel. Nemůže si ho vynachválit. Odešel tam v roce 2000. „Bylo mi dvacet a tady jsem se těžko prosazoval do prvoligového kádru,“ vypráví zkušený obránce. Tenkrát mu kolem Vánoc zavolal kamarád, který s jedním hokejovým týmem ve Francii pracoval. Sháněli obránce.
„Vůbec jsem netušil, do čeho jdu,“ vypráví Procházka. Nastoupil do mužstva Limoges, které hrálo třetí francouzskou ligu a během tří sezon s ním zažil dva postupy až do první. Ta je ve Francii stejně jako v Čechách druhou nejvyšší soutěží pod extraligou. Pak přestoupil do Lyonu, který hrál stejnou soutěž. Další úspěch už ale nezažil.
Hokej není ve Francii sportem číslo jedna, dva nebo dokonce tři. Krčí se vzadu. Zázemí i atmosféra při zápasech byla podle Procházky jiná v různých týmech. Některé ani neměly na stadionu za brankou plexiskla, ale jen sítě, a chodila na ně stovka diváků. Takový Lyon byl ale na výši. Návštěvy měl kolem tří až čtyř tisíc fanoušků a kvalitní zázemí.
Úrovní hokeje tenkrát připomínala první liga ve Francii horší polovinu naší třetí nejvyšší soutěže. Přesto na otázku, jestli se dá hokejem ve Francii uživit, Procházka nezaváhal. „Rozhodně. Myslím, že velmi slušně. V první lize jsem měl podmínky také velice dobré,“ dodává hráč. Dvakrát byl nejproduktivnějším obráncem soutěže.
Na Francii má Procházka výborné vzpomínky. „Naučil jsem se dobře francouzsky i anglicky. Poznal řadu přátel a nevzalo mi to vůbec nic,“ vysvětluje. Důkaz? Po letošní sezoně o ní přemýšlí znovu.
„Uvidím, jak dopadne sezona v Písku, jestli o mě bude dále zájem. Rád bych tam společně s přítelkyní odešel. Sama se moc těší, že se naučí francouzsky,“ uzavírá Procházka.
Další sportovci v zahraničí
Písecký hokejista Milan Bláha hrál čtyři sezony v Itálii.
Strakonická basketbalistka Zuzana Ondřejová nastupovala rok ve Francii.
Vodní pólistky Veronika Bartůňková a Karolína Faměrová hrají ve francouzském Nice.
Písecký tenista Lukáš Dlouhý cestuje za zápasy každý rok po celém světě.
