Správce věžních hodin se při změně času zapotí

Věžní hodiny ukazují čas téměř na každém kostele. Jejich osudy jsou různé. FOTOGALERIE hodin uvnitř článku.

V noci ze soboty na neděli se změní čas. Ze zimního na letní. Pro většinu lidí to znamená, že si přetočí budík či hodinky o šedesát minut dopředu. Budou spát o hodinu míň.

To Václava Vojtu z Kutné Hory čeká noc „s velkým N“. Stará se totiž o věžní hodiny na pěti kutnohorských kostelích.

„Když se mění čas, musím v noci vylézt na všechny věže a hodiny ručně posunout, aby ráno ukazovaly tolik, kolik mají. Dá to docela zabrat, schody raději ani nepočítám,“ říká osmačtyřicetiletý muž.

Kostelní dědictví

Byť se vyučil hodinářem, ve svém oboru už nepracuje. Starost o hodiny na věžích mu však zůstala jako pověstné pouto.

„Byly doby, kdy se hodinařinou dalo docela dobře uživit. Dneska už to tak není, v Kutné Hoře zůstal jediný hodinář. Když si někdo koupí kvalitní hodinky, potřebuje opravu jednou za deset let, pokud vůbec. A kdo si koupí hodinky na trhu u Vietnamců, ten je za rok vyhodí a koupí další,“ popisuje Vojta pozvolný zánik kdysi prestižního řemesla.

Kutnohorské věže „zdědil“ po svém dědovi. „Staral se o ně déle než padesát let,“ vypráví Vojta. Dříve byla práce náročnější. Každý hodinový stroj bylo potřeba obden natáhnout. Dnes už se o plynulý chod stará elektřina, která každou hodinu povytáhne závaží automaticky nahoru.

„Závaží klesá níž a níž. Při každém elektrickém impulsu je strojek vždy vytáhne nahoru. Hodiny by se zastavily teprve při celodenním výpadku proudu,“ popisuje Vojta.

Nové stroje

V kutnohorském kostele svatého Jakuba pracuje stroj vyrobený v sedmdesátých letech ve Vyškově.

„Vůbec není kvalitní. Nechápu, jak tehdy někdo mohl rozhodnout o tom, že se stroje vymění. Ty, co tady byly předtím, fungovaly několik staletí,“ zlobí se hodinář.

Torzo prastarých hodin leží na dně věžní šachty. Mezi letitým nánosem prachu a kostrami uhynulých holubů zbyly už jen jeho nejtěžší části.

„Za tu dobu tady pracovalo hodně lidí. Zedníci, tesaři, elektrikáři… Každý si asi vzal nějaký kousek na památku. Dohromady už nikdo nikdy stroj nedá,“ říká Václav Vojta.

Staré mechanismy byly podle něj přesnější. „Měly propracovaný systém, dokázaly jít opravdu přesně. Ty nové se v létě zpomalují, protože je teplo. V zimě, když přimrzne, se kov naopak zmenší a hodiny jdou rychleji. Záleží taky na převodech a ručičkách. Každé hodiny jsou jiné,“ tvrdí Vojta.

Nejvzácnější kousek v jeho „rajonu“ je ve věži bývalého cisterciánského kláštera, který je dnes součástí areálu tabákové továrny Philip Morris. „Jsou přibližně z konce patnáctého století. Není tam jediný šroubek, všechno je to kovářská práce,“ libuje si Vojta.

Vzácné hodiny z roku 1856 jsou i na věži kostela Svatého Jiljí v Nymburce. Na rozdíl od těch kutnohorských u nich nebude práce při změně času.

„Jsou napojeny na hodiny, které řídí rádiově takzvaný DS signál,“ říká restaurátor věžních hodin Petr Skála, který se kromě těch v Nymburce stará například o hodiny na věži poděbradského zámku. On tak kvůli změně času v noci vstávat nemusí. Václav Vojta v Kutné Hoře ano.