Test Sedmičky ukázal, že cizinci z německy mluvících zemí se v Břeclavi a Hodoníně neztratí. Ve čtyřech ze šesti institucí a úřadů se s návštěvou ze zahraničí vypořádali na výbornou. Testovací tým v sestavě rodilé Němky Silvie Wernerové a redaktorky Sedmičky téměř vždy dostal alespoň základní informaci, kterou od dotázaných potřeboval.
Jako první se šla „turistka“ zeptat do turistického informačního centra v Břeclavi, jak se dostane k zámku. Mladší z pracovnic sice němčině nerozuměla, rychle však zavolala svou starší kolegyni. Ta Silvii ochotně vysvětlila cestu na zámek, na mapce jí ukázala Pohansko, zámky v Lednici a Valticích. Nakonec jí doporučila, kde se ve městě nejlépe nají a vyspí. „Rozuměla jsem jí všechno velice dobře. Rozhodně by ztracenému Rakušanovi nebo Němci dobře pomohla a poradila,“ pochvalovala si Wernerová.
Další zastávkou byla břeclavská radnice. Tam rodilá Němka předstírala studentku na výměnném pobytu. „Hledám odbor školství. Můžete mi poradit, kam mám jít?“ zeptala se na recepci radnice. Žena za přepážkou se širokým úsměvem a slovem „moment“ pokrčila rameny. Hned zvedla telefon a sháněla pomoc. Ani ne za minutu se Silvie ujal Miroslav Půček z kanceláře starosty. Německou studentku vyslechl a snažil se najít vedoucí odboru školství. Když zjistil, že právě obědvá, rozhodl se Silvii alespoň ukázat, kde odbor sídlí. „Snažil jsem se ji rychle pomoct, aby nemusela čekat v hale. Rozuměl jsem dobře, i když mluvila poměrně rychle. Myslím, že bychom se domluvili,“ řekl Půček, když se dozvěděl, že jde o test.
Rukama, nohama
To břeclavský policista se příliš nepředvedl. U okresního soudu „turistka“ potkala policistu s dalším mužem, zřejmě kamarádem. Poprosila o vysvětlení cesty k nejbližší lékárně. Policista s kamarádem se začali rozhlížet dokola a přemýšleli, jak Němce poradit. Přitom si mezi sebou vyměnili i několik neslušných slov. Asi po dvou minutách vysvětlování v češtině začal policista naznačovat rukama tunel. „Lékárna – podchod, chápeš, ne?“ snažil se přiblížit policista. Pak vyzkoušel pár anglických slovíček. Když Němka od policisty poodešla, slyšela za sebou: „Mladá holka a neumí anglicky.“
Zato v Hodoníně neměla Němka s domluvou větší problém. Když vešla na policejní ředitelství, hned u vchodu ji uvítal německy mluvící recepční. „Chvilku si sedněte tamhle a já zavolám kolegyni,“ uvedl hezkou němčinou návštěvu z Německa, která ztratila pas.
Po chvilce čekání se objevila žena a recepční jí ihned vysvětlil, o co se jedná. „Často sem chodí Němci nebo Rakušané, kteří cestují vlakem a někdo jim ukradne doklady. Musíme se s nimi přesně domluvit, aby nedošlo k mýlce,“ sdělila policistka Gabriela Adamová, když se dozvěděla, že šlo o test.
Nejhůře by cizinci pochodili na městském úřadě v Hodoníně. Když redaktorka se studentkou z Německa přišla na informace a ptala se na odbor školství, černovláska za přepážkou obrátila oči v sloup a šla cizinkám otevřít.
„Musíte tam do toho okénka,“ řekla recepční česky a ukázala na úřadovnu Czech Pointu. Po chvilce vyšla z vedlejší kanceláře úřednice, kterou recepční zřejmě informovala telefonem. Přesto na německé studentky spustila česky. „Co byste potřebovaly?“ zeptala se. Když jí Silvia čistou němčinou vysvětlila, že je studentka z Německa, v Hodoníně je na výměnném pobytu a potřebuje najít odbor školství, úřednice se několikrát zeptala: „Schule? Schule? Ale tady není škola, tady je úřad,“ odpověděla napůl česky. Redaktorka pak úřednici vysvětlila, že se jedná o test. „Já umím německy, nedávno jsem se vrátila ze stáže ze zahraničí. Ale slovo Abteilung jsem nikdy neslyšela,“ hájila se úřednice.
Naposled se „německé turistky“ zastavily v infocentru v Hodoníně. Na dotaz, jak se dostanou k zimnímu stadionu, jim pohotová pracovnice přinesla mapku a plynulou němčinou vysvětlila cestu. „Pracujeme tady tři. Já mluvím německy a španělsky, kolega anglicky a kolegyně rusky. Domluvíme se téměř s kýmkoliv,“ uvedla Pavla Hlobilová.
