Šátky na hlavách, flanelové košile, holínky a chmelem provoněné montérky s logy severomoravských firem. To jsou dnešní česáči chmele v Ročově u Loun. Studují vysokou školu nebo jsou doma na „černém severu“ bez práce. Doplňují při sklizni stálé zaměstnance a sezonní pracovníky. Tak půl na půl.
Nad rudě zbarvenou zemí se klene konstrukce z dřevěných sloupů a drátů. Kolem ní se vine les chmelu. Poloraného červeňáku, o který nejvíc stojí Japonci.
Listy pořádně škrábou. Brigádníci s ovázanýma rukama se pomocí strojů prosekávají touhle džunglí, aby se na konci otočili a pokračovali dalším řádkem šlahounů. Pěkně od začátku. Ti další dřou na česačkách.
Většina brigádníků se do Ročova dostala přes ostravskou agenturu Chmelda. „Proč jsou až z druhé strany republiky? Asi proto, že študáci z Prahy a okolí mají od počátku devadesátých let možnost sehnat si brigádu jinde a za víc peněz,“ domnívá se předseda Svazu pěstitelů chmele České republiky Bohumil Pázler.
Brigádníků ubývá
Vysokoškoláci tráví na chmelnici část prázdnin, stejně jako před lety generace jejich rodičů.
S tím rozdílem, že jsou na brigádě dobrovolně. Povinné výjezdy pořádají jen některé střední školy, převážně zemědělky, při jarním zavádění chmelové révy.
Studentů na chmelnicích oproti minulosti podstatně ubylo. Tučná devadesátá léta, kdy Dagmar Urbancová z agentury Chmelda posílala do práce až čtyři tisíce brigádníků, jsou pryč. „Letos jsme jich rozptýlili po větších farmách na Lounsku, Rakovnicku a Litoměřicku už jen necelé čtyři stovky,“ dodává Urbancová.
To proto, že je míň chmelnic, a hlavně se zlepšilo technické vybavení zemědělských podniků. Plno pomocných prací už není nutných, třeba vybírat u pásu lupínky. Spousta studentů přiznává, že si na chmel jezdí hlavně vydělat. Jsou ale i ti, pro něž peníze nejsou hlavním motivem.
„Jsem v Ročově už druhý rok. Jezdím sem s partičkou lidí ze školy. Výdělek z chmelu mi za to až tak nestojí. Kdybych zůstala doma a dělala svoji brigádu jako sociální pracovník, vydělám si dvakrát tolik. Tady si spíš psychicky odpočinu. Je to pro mě exotika,“ zamýšlí se čtyřiadvacetiletá opavská vysokoškolačka Helena Glombicová. I stejně stará Petra Petáková, nezaměstnaná z Ostravy, si jezdí do Ročova především vyčistit hlavu. „Byla jsem tu i na jarním drátkování. Výplata za to snad i stojí, ale proto tady nejsem. Vyučila jsem se servírkou, jenže práce v tomhle oboru mě nebaví. Dělám radši venku. Byla jsem i v Itálii na jahodách. Až se vrátím, postavím si na Ostravsku chmelnici, už jsme to s kámoškou propočítávaly. Bude mým prvním zaměstnancem,“ žertuje Petra. Kdo viděl muzikál Starci na chmelu, ví, že tak už to dnes nechodí. „Kdo věří, že bude stejně jako ve filmu pět minut tančit na chmelnici, házet po jiných koš s chmelem, půl druhé hodiny dobývat srdce své vyvolené, sdílet s ní školní půdu a utíkat před učitelkou, ten ať na chmelovou brigádu radši nejezdí,“ radí vedoucí chmelového střediska Vojtěch Bednář.
Více než romantiku si brigádníci „užijí“ přes dva týdny úmorné, stereotypní práce ve dvanáctihodinových směnách. V Ročově za osm až devět a půl tisíce korun. „To je úplně jiný výdělek než před patnácti nebo dvaceti lety. Teď mají minimálně dvakrát až třikrát víc peněz,“ míní předseda svazu Pázler.
Na poli existují tři druhy práce. Na vlečce, kterou pomalu táhne traktor, odstřihování rostlin dlouhými nůžkami a na plošině.
Česačka zvenku vypadá jako plechový hangár. V Ročově jich vedle sebe stojí několik. Uvnitř je takový rachot, že není slyšet vlastního slova. Rozmělňuje chmelové rostliny, které sem přivezou z pole, a odděluje chmelové šišky od zbytku.
Na česačce dělá podstatně míň lidí než za socialismu. První činností je zavěšování. Vlečka plná chmele vyklopí obsah na zem. Brigádníci musejí hroudu rozmotat a rostliny vkládat do stroje.
Další prací jsou válečky. Otáčejí se a běží po nich chmel. Některé kusy propadávají mezerami dolů na pás, jiné jedou dál. U válečků se dobře zpívá, ale brigádník si nesedne.
Univerzální omáčka
Bydlení na chmelu se podobá táboru. Místo stanů jsou ubytovny. Utrmácení brigádníci spí na kovových palandách v pokojích po pěti až patnácti lidech. Kdysi se pokoje na ubytovnách dělily striktně na dámské a pánské. Dnes jsou všichni chmelaři plnoletí, a tak bydlí společně.
„Pracovní den se vlastně dělí na období mezi jídly,“ vysvětluje vedoucí střediska Bednář. K snídani je čaj, koblížek, chléb s pomazánkou. O několik hodin později při první přestávce dostanou teplou polévku. Následuje další várka úmorné práce až do oběda.
Kdo nemá rád knedlíky, má smůlu. Hladovět při tak těžké práci se ale nevyplatí. „Máme pořád univerzální hnědou omáčku. Práce tak vysílí, že je jedno, co jíte,“ přiznává ostravská studentka Adéla Glonková.
Po teplém obědě následuje studená svačina, někdy okořeněná vlažným párkem. Česáči se jí dočkají po několika dalších hodinách práce. Jídelní martyrium ukončí teplá večeře.
Po skončení směny si můžou brigádníci dělat, co se jim zlíbí. Kulturní vyžití zajišťuje místní hospoda. Česáči ale musejí mít stále na paměti, že druhý den ráno je čekají na směně čilé a střízlivé.
„Večer grilujeme, chodíme na pivko. Každý rok nás straší namátkovými kontrolami na alkohol. Ale žádnou jsem ještě nezažila,“ směje se vysokoškolačka Iveta Morysová z Ostravy.
Brigádníci jsou poškrábaní, unavení, ale šťastní. „Chmel je droga. Odvážejí si zážitky, které je přinutí jet za rok znovu,“ má zkušenosti šéf střediska Bednář.
