Během týdne rentgenuje pacienty v táborské nemocnici, vedle toho stíhá přípravy ke křtu a rozhovory s lidmi, kteří se zajímají o křesťanství. V sobotu obléká roucho a slouží bohoslužbu v soběslavské čajovně. Farář Aleš Svoboda je z vánočního poselství nadšený nejen v prosinci. O křesťanech a církvi dokáže mluvit i se zdravou dávkou sebekritiky.
Věříte na Ježíška?
Věřím. Akorát ten můj „Ježíšek“ nosí dárky celý rok. Nejen o Vánocích, ale dokonce i o letních prázdninách.
Říkáte dětem, že dárky nosí Ježíšek?
Neříkáme, že Ježíšek přinese dárky. Ani před těmi nejmladšími si nechceme vymýšlet. Ony si beztak nenechají nic namluvit. A tak je to i s jejich vírou. Děti sice vychováváme v křesťanském duchu, ale stejně pak záleží, jakou cestou se samy rozhodnou vydat.
Štědrý den je u kněze asi i pracovním dnem.
Na Štědrý den jsem sloužil rok co rok půlnoční mši. Žena mi říkala, že jsem doma napůl přítomný, napůl nepřítomný. Tento rok půlnoční nebude a dětem uděláme hezký večer se vším všudy. S přítomným tatínkem.
Čím půlnoční nahradíte?
23. prosince ve čtyři hodiny pořádáme s evangelíky v Soběslavi Živý Betlém. Na Štědrý den si s rodinou uděláme chvíli na modlitbu a čtení vánočního příběhu. Stejně jako v jiné dny. Vánoční zvěst se nedá vměstnat jen do 24. prosince. Může se narodit v srdci člověka kdykoli. Vánoční poselství je nadčasové. Můžu ho prožívat celý rok.
Co přesně myslíte tím vánočním poselstvím?
Že Bůh přišel mezi lidi, stal se člověkem, a tím ukázal, jak moc nás miluje a jak je nám blízko. Že není jen někde v nebi nebo v kostele, ale tady s námi, mezi námi, v nás. To je poselství jako hrom. Celý Ježíšův život je veliký vzor.
Nicméně dnešního člověka moc nezajímá.
O naší zemi se říká, že je velice ateistická. Ale já si myslím, že je spíš bolavá a že hledá. Volá o pomoc. Bohužel křesťané to někdy neslyší.
Nebo nedokážou odpovědět způsobem, který by byl srozumitelný. Církev nepůsobí moc lákavým dojmem. Všechna ta pravidla.
Jenže o těch to není. Nebo by nemělo být. Lidé si myslí, že křesťanství znamená „musíš, nesmíš“. Musíš chodit do kostela, nesmíš pít alkohol, spát s partnerem před svatbou. Ale křesťan není ten, který nesmí. Křesťan je ten, který může, ale nechce, protože si přišel na to, že některé věci je lépe dělat jinak. Věřící by se neměl spokojit s tím: tohle a tohle nesmí dělat. Mně osobně to tedy nestačí. Chci věcem přijít na kloub, pak je mohu přijmout za své. Ctnostná je uměřenost, ne abstinence. Není nejlepší nic nedělat. Křesťan nemusí být abstinent. Pak totiž působí jako nepřítel života.
Ve starokatolické církvi tedy na pravidla člověk příliš nenarazí?
Snažíme se mít minimum předpisů jako první církev. A to záměrně proto, abychom se nestali zákonickou církví. Zdůrazňujeme, že důležitá je osobní víra a zodpovědnost za to, jak se svým životem nakládám. To je nakonec náročnější než dodržování pravidel.
Takže se řídíte svědomím? Jako průvodce máme Bibli a snažíme se přemýšlet stylem, co by na mém místě v té a té situaci udělal Ježíš. Ten ostatně neustále nabourával zaběhlé náboženské pravdy v Izraeli. Byl to takový rebel. Ohlodával zákony na kost, převracel je naruby. Hlásal, že přikázání mají člověku pomáhat, ne že ho mají drtit.
To jste dost liberální církví.
Někteří o nás tvrdí, že jsme církev, ve které se může vše. Že jsme nespokojenci, kteří nikde nebyli doma, a tak je pro nás starokatolická církev útočištěm. A víte co? I kdyby to tak bylo, tak já jsem na to hrdý. Pokud někteří lidé nenašli duchovní domov v jiné církvi a u nás ano, tak je to jedině dobře.
Jsou i další věci, které lidi odrazují. Například to, že církev působí utrápeně.
Protože věřící mají pocit, že se musí tvářit vážně a zbožně. Ale to je věc, kterou v kostelech třeba v Africe nebo v Jižní Americe nenajdete. Tam je radost a tu se snažím zdůrazňovat. Víra je radostná věc. Pokud to tak není, je problém v člověku.
Církev tedy nemusí být zkostnatělá, plná pravidel. Když ale lidi neodradí toto, zastaví se na tom, že jim víra nejde přes rozum.
A to je naprosto v pořádku. Víra nikdy nepůjde přes rozum, ale jen přes srdce. Člověk si musí uvědomit, že rozum není vše, není poslední metou. Kdyby Bůh byl racionální, tak není Bohem. On je dál, nad raciem, nad rozumem, nadpřirozený. Věřím tomu, že každý člověk, i když si to nepřizná, věří v nadpřirozeno.
Je to v nás nějak zakotvené?
Myslím si, že Bůh vložil do člověka touhu po pravdě, po Něm. Někdo to nechce vnímat, zaplní to prázdné místo koníčky, povinnostmi, aby nezbylo místo a čas hledat v tichosti tu pravdu v sobě.
Boha lze tedy najít v sobě, v tichu?
O tom mluví advent. Adventní doba vlastně říká: člověče, zastav se. Přestaň stát fronty, umývat okna, péct cukroví. Zastav se a zamysli se nad smyslem svého života. Jenže to zastavení v tichu bývá nepříjemné. Je lehčí utéct. Osobně bych ale doporučoval každému, aby měl nejen o Vánocích víc času sám na sebe.
Hodně lidí o Vánocích dohání svůj duchovní život tím, že zajdou alespoň na půlnoční mši.
A já jsem rád, že alespoň jednou za rok přijdou. Mám možnost jim něco hezkého říct a věřím, že to může zanechat odezvu. To už je na Pánu Bohu.
Musí člověk chodit do kostela, aby se mohl považovat za věřícího?
Ano i ne. Nemusí. Když dokáže naplňovat Kristův zákon lásky: Miluj Boha svého a bližního svého jako sám sebe. A to se v kostele učíme.
Máte oblíbenou pasáž v Bibli?
Ano. Jsou to Ježíšova slova: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. To je mé kněžské motto. Že neexistuje vůbec nikdo, kdo by k Bohu měl zakázaný přístup.
Hezké. Jenže jak má člověk k Bohu přijít?
Neexistuje návod, jak takzvaně uvěřit. Ale když člověk touží po pravdě a zaobírá se tím, jestli křesťanství je pravdivé nebo vymyšlené církví, pokud si člověk dá tu práci se prokousat tím, co Ježíš kázal, má vyhráno. To poznání třeba nepřijde hned, ale kdo hledá pravdu, toho Bůh povede. Ale ve chvíli, kdy člověk o pravdu nestojí, nechce přemýšlet, nechce nic řešit, těžko něco nalezne.
Pro nabourání stereotypu. Jaké máte koníčky?
Jsem velikým fanouškem rockové muziky. Teď poslouchám duo The White Stripes. Ale můžu i metalovější odnože.
