Radim Hladík, Radek Pastrňák, Vlasta Rédl i další hudebníci české scény mají jedno společné. Na svých koncertech pravidelně hrají na nástroje, které vzešly z dílny zlínského „stavitele“ kytar Josefa Váchy. „Začal jsem s tím už na základní škole, kdy jsme společně s kamarádem Ivem Pořízkou udělali první takový pokus o kytaru určený do soutěže tvořivosti mládeže,“ popisuje své začátky Josef Vácha.
Výroba? Ne, je to stavba
Pokus padl na úrodnou půdu, dodnes jeho rukama prošlo téměř tisíc „kousků“. Mezi dodavateli kytar na zakázku patří v republice mezi naprostou špičku. Rád přitom upozorňuje na fakt, že kytary nevyrábí, ale staví. „To je velký rozdíl, kytary vyrábí možná některé firmy, ale ne já. To je zcela jiná práce, jednotlivé díly k sobě musí pasovat a jde opravdu doslova o stavbu,“ vysvětluje Vácha.
První impuls byl prostý. „Chtěli jsme se s kamarádem líbit holkám, chtěli jsme hrát a k tomu jsme nutně potřebovali kytary. Kapesné bylo malé, leda tak na poplašňáky, a uspořit se na ně nedalo ani ze stravenek. Proto nám nezbylo, než si je udělat,“ říká Josef Vácha, který jako první vzor využil kytaru na fotografii skupiny Shadows.
S kamarádem Pořízkou odhadovali její velikost podle rozteče očí sólového kytaristy Hanka Marvina a dalších vodítek na fotce. Vznikla z toho obrovská kytara, dalo se na ni sice hrát, ale špatně. „Všechno jsme se učili sami, sháněli si materiál, vyráběli kytarový hardware, bylo to formou pokus – omyl. Chodili jsme se třeba do letního kina dívat na Perný den, abychom odkoukali, jak ty kytary vlastně vypadají. Pořízku tam dokonce jednou pokousal pes. Perný den jsem viděl snad padesátkrát,“ líčí Vácha.
Bez hudebního sluchu by se mu to tehdy nejspíš nepodařilo. „Ten absolutní by byl spíše na obtíž, ale dobrý sluch je zapotřebí. Zvuk si člověk zapamatuje a mozek ho zafixuje. Proto se mi teď po letech daleko lépe a rychleji nástroje dělají a ladí, všechno hned slyším,“ potvrzuje.
Pochvalu za své nástroje si vysloužil od řady muzikantů.
„Od Pepy jsem měl Stratocastera, kterého jsme dlouho dávali dohromady, až k sobě všechno sedlo. Kytara zní jak varhany. Postavil mi ji na začátku osmdesátých let, je skvělá a stále ji vylepšujeme,“ řekl lídr Blue Effectu Radim Hladík.
Jasný názor má Josef Vácha na to, která značka je mezi kytarami nejlepší. „Jednoznačně dvojice Fender – Gibson. To je tradice. Gibson s kytarami začal, Fender to zdokonalil. Od těchto značek výrobci odvozují všechny kytary,“ odpovídá Vácha.
Za svůj nejoblíbenější hudební žánr považuje Vácha muziku šedesátých a sedmdesátých let. „Byla to krásná doba, přelomová ve společnosti i v muzice, byli jsme trochu „líznutí“ hutím hippies, ještě nebyl AIDS…,“ vysvětluje se smíchem Vácha.
Přátelství s Tokošem
Dlouhá léta se pohybuje nejen v hudebních kruzích, ale také v uměleckých. K jeho přátelům patří například herec Lubor Tokoš.
„Dohromady nás kromě pozitivního vztahu k pivu svedla ještě svoboda. Oba jsme byli bez závazků, a třebaže mezi námi byl věkový rozdíl pětadvacet let, dokonale jsme si rozuměli. Zpočátku jsem měl vůči němu ostych, ale brzy mne přešel. Byl to vynikající člověk, byl to můj dobrý kamarád. Strávili jsme spolu spoustu času,“ popisuje Vácha.
A proč si nejlepší kytaristé nástroj nechávají postavit a jednoduše si ho nekoupí? Na to mají všichni „stavitelé“ shodný názor.
„Ideálem je, aby byla kytara ve všech polohách vyrovnaná a vysoké tóny zněly stejně nahlas. Když se to povede, máte vyhráno,“ říká jihlavský výrobce kytar Jan Michálek a zlínský Josef Vácha s ním beze zbytku souhlasí. „Zvuk takových kytar je neopakovatelný, má jinou barvu,“ podotýká Vácha.
Dá se tedy hudební nástrojařství s klidným svědomím doporučit mladému člověku, který si vybírá učiliště?
„Na to je odpověď složitá. Než si člověk vydobude místo na trhu, trvá to hodně let. Chce to trpělivost a vůli dělat vždy všechno nejlépe, jak dokážete,“ shodují se dva muži, jejichž kytary zní na koncertech v celé republice.
