Její soutěžní začátky se dají přirovnat k raketovému startu. Na mistrovství republiky ve stepu se Kateřina Marešová umístila na třetím místě, což jí zajistilo účast na světovém šampionátu.
Mezi třemi desítkami sólových stepařek tam byla jednou z nejmladších. Přestože se studentka druhého ročníku plzeňské obchodní akademie neprobojovala do semifinále, jako neúspěch to necítí.
Jak jste tedy dopadla?
Skončila jsem sedmadvacátá. Mým přáním bylo hlavně nebýt poslední. A to se mi podařilo.
Jaké to tam bylo?
Měla jsem hroznou trému. Mistrovství jsem se zúčastnila už dřív se skupinou Four Taps, ale teď sama. To jsem se bála. Byly tam takové schody nahoru a já měla strach, že zakopnu.
A zakopla?
Naštěstí ne. Prý se mi vystoupení i docela povedlo. Jen jsem měla strnulý výraz.
Poštěstilo se vám vidět někoho z absolutní špičky?
Překvapilo mě, že se do semifi nále neprobojovala ani jedna Češka. Přitom obě byly opravdu dobré, líbily se mi. Pak se mi líbila ještě jedna Japonka. Ta se dostala do semifinále, ale dál už taky ne. Velmi dobrá byla i soutěž mužů.
Jak se vůbec přihodilo, že jste začala soutěžit jako sólistka?
Přemluvily mě moje trenérky Evženie Šteflová a Marta Aulická. Minulý rok jsem odolávala, ale teď jsem to zkusila.
Co vás přivedlo ke stepu?
V mých pěti letech mě na něj přihlásila maminka. Začalo mě to bavit, a tak jsem u toho zůstala.
Nedívali se na vás v pubertě spolužáci divně? Že máte zvláštního koníčka?
Spolužáci na základní škole říkali, že jsem jediný člověk, který dělá step, jehož znají. A líbilo se jim to.
Bavilo vás stepování od začátku, nebo vás nejdřív maminka musela na tréninky tahat násilím?
Bavilo mě to hned. Bylo to něco nového. Mohla jsem dupat a nikdo mě za to nehuboval.
Už v pěti letech jste měla botičky s podkůvkami?
Ano, ale nebyly to speciální stepařské boty. Jen se na obyčejné boty nechaly přidělat plíšky. Postupně jsem rostla, až mi nakonec maminka koupila skutečné stepky.
To pro vás byl asi velký svátek.
Byla jsem za ně hodně ráda. Nejdřív jsem měla jakoby lodičky s plíšky. Teď mám takové, ve kterých se dá i postavit na špičky. Dají se ohnout.
Takže v nich můžete zařazovat do svého vystoupení o několik figur víc?
Ano. Stoupám si na špičky, točím se na nich a vůbec se v nich dají dělat různé pěkné kroky.
Jak jsou plíšky na stepařských botách naladěné?
Na patě je tón nižší, na špičce vyšší. Rozdíl je zhruba jedna oktáva.
Používáte při vystoupení i nějaké rekvizity?
Při sólu ne. Tam mám klasický stepařský kostým, frak a kalhoty, ovšem bez hůlky. Ale se skupinou rekvizity používáme. Jedno vystoupení tancujeme třeba jako zedníci a tam máme hladítka. Boucháme s nimi o zem.
Hůlka je ale pro klasického stepaře důležitá, s tou si přidává údery, které nestíhá odstepovat nohama.
I moji známí si mysleli, že takhle stepujeme. Vysvětlila jsem jim, že ťukání hůlkou a chození kolem ní je starý způsob, který my neděláme.
Mohla byste porovnat, zdali je stepování ve skupině těžší nebo lehčí než sólo?
Teď už mi to připadá jednodušší. Když to zkazíte ve skupině, není to tolik poznat, protože diváci třeba zrovna koukali na někoho jiného a nevšimnou si vás. Ale když to zkazím při sólu, tak musím něco dělat dál a nesmí být poznat, že jsem udělala chybu.
Jak to kamuflujete? Baleťáci říkají, že když zapomenou choreografii, začnou se točit. Co děláte vy?
Zatím to maskovat moc neumím. Začnu se smát. Snažím se stepovat něco jiného, ale všichni asi poznají, že jsem to zkazila.
Máte nějaké stepařské vzory nebo idoly?
Obdivuji Jasona Samuelse Smithe. Ten je výborný. Jako on asi nikdy stepovat nebudu. Jeho čísla jsou postavená na tom, aby udělal hodně stepů. My se zaměřujeme spíš na rytmus, aby vystoupení vypadalo hezky.
Jak jsou koncipované soutěže? Je to podobné jako v krasobruslení, kde je povinné číslo a volné číslo?
Ne, nic takového. Žádné předepsané figury nebo krokové variace. Je jen na tanečníkovi, jak má číslo postavené. Tancuje jednou a podle předvedeného výkonu buď postupuje dál, nebo ne.
Kdo vám stavěl číslo? Vy sama, nebo trenérka?
Někdo si dělá choreografii sám, já bych si na to netroufla. Moje trenérka má přeci jen víc zkušeností a má odhad, co zvládnu a co bude dobře vypadat.
Je něco, co už dlouho toužíte umět a pořád to nejde?
Trénuju jeden docela těžký krok a nedaří se. On totiž step není jen ťukání patou nebo špičkou, úderů je celá řada. Můžete je dělat ostře nebo měkce, plochou chodidla nebo hranou. Bota je nástroj, na který hrajete nohou. V některých krokových variacích se mi třeba plete, jestli mám ťukat patou, nebo špičkou. Prostě mi to tam líp vychází přesně obráceně, než to má být. Respektive ťukám patou, protože je to v ten moment jednodušší.
Máte nějakou oblíbenou muziku?
Vlastně ani ne. Stepuju ráda na cokoli, co má rytmus. Jenom asi techno by mě nebavilo.
Kolik času vám zabírají tréninky?
Moc ne. Hodinu a půl každý týden v pátek. To jsou tréninky se skupinou. Před mistrovstvím jsem ještě měla tréninky vlastní.
Trénujete taky doma před zrcadlem?
Taky, ale bez stepek. To by mě sousedi neměli moc rádi.
Bolí vás po tréninku nohy?
Vzhledem k tomu, že trénuju jen jednou týdně, tak ano.
Časově tedy tenhle koníček moc náročný není. Jak je to s penězi?
Tréninky se samozřejmě musí platit, ale jsou i dražší kroužky. Co ovšem docela drahé je, jsou boty. Opravdu dobré stepky stojí dva tisíce korun i víc.
Máte jenom jedny?
Zatím ano, ale chci si koupit lepší, které líp znějí. Takže šetřím.
Při nákupu zkoumáte jejich zvuk?
Teď mám boty ohýbací, které sice znějí dobře, ale nejsou tolik slyšet. Někteří stepaři z naší skupiny mají boty pevnější, neohýbací, a ty jsou zase víc slyšet.
Jak to vypadá, když si na trénink někdo přinese nové boty? Zkoušíte, jestli s vámi ladí?
Hlavně obdivujeme, jak je má čisté.
