Štípal je hmyz, vydírali domorodci. I tak jako první sjeli dvě řeky v Keni | E15.cz

Štípal je hmyz, vydírali domorodci. I tak jako první sjeli dvě řeky v Keni

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Kajakáři Eva Chobolová a Pavel Srbecký pokořili keňské řeky Nithi a Mutonga. Jako vůbec první na světě.

Jen z málokteré řeky si vodáci můžou odvézt tak výjimečnou kořist. Pětadvacetiletá Eva Chobolová se svým o šest let starším přítelem Pavlem Srbeckým si ale po návratu z expedice do Afriky můžou říci: byli jsme první!

Dvojice kajakářů totiž jako první lidé planety sjela horní toky dvou divokých řek v Keni. V oblasti, kde se to hemží jedovatým hmyzem a nebezpečí pro turisty představují i domorodci s mačetami.

Srbecký s Chobolovou, která studuje brněnskou fakultu sociálních studií, odjížděli nejen s myšlenkou sjet těžko dostupné řeky v horách Mount Kenya, chtěli také vyzkoušet roli emancipace ženy v podmínkách expedice. „Účastníci objevitelských výprav ve vodní turistice se rekrutují z řad mužů a výskyt žen je automaticky nevhodný. Dokázat to, že úspěch výpravy nestojí na pohlaví, ale na individuálních schopnostech, byla pro nás výzva,“ říkají kajakáři.

Řeky v České republice jsou pro vás nuda?

Pavel (dále P): Už jsou všechny stokrát sjeté.
Eva (dále E): A nejsou tak divoké.

Proto jste se rozhodli odvázat se v divočině?

P: V listopadu a prosinci je v Evropě deštivo a zima. A do další vody, která se otevírá na jaře, bylo daleko. Proto jsme chtěli najít řešení a terén, který by umožnil extrémním sportovcům i turistům využít po dobu dovolené, tedy jednoho až dvou týdnů, intenzivní soustředění už v půlce zimy za komfortních podnebných podmínek.

Oba jste vodáci. Seznámili jste se také na vodě?

P: Známe se odmalička z brněnských vodáckých oddílů. Náš vztah postupně krystalizoval. Navíc ze všech těch oddílů zbylo pět šest lidí, kteří jezdili po světě sjíždět řeky. A Evička mezi nimi vždycky byla. Partneři jsme však necelý rok.

Takže zatímco většina párů jezdí v zimě na hory, vy jste vzal svou přítelkyni rovnou do pralesa.

P: Chtěl jsem vyjet někam, kde ještě nikdy nikdo nebyl, a zanést to místo do vodáckých map. Také mi šlo o to najít místo, kde se dá jezdit v zimě.

Podle čeho jste vybíral řeku, kterou ještě nikdy nikdo nesjel?

P: V Keni nesjel nikdo nic. Až na jednoho chlapíka, který pochází z původní britské rodiny, ale v Keni už žije dvě generace. Kontakt na něj jsem našel po dlouhém surfování na internetu. Zmíněný muž má kontrakt s britskou armádou, pro jejichž vojáky dělá na keňských řekách výcvik. Učí je základy na divoké vodě, rafting, jezdit na horských kolech a vůbec chování v džungli. Má relativně slušné zázemí i vybavení, tím pádem tam má i instruktory. Sjíždí oblast zhruba do vzdálenosti pěti kilometrů od Nairobi. Ale dál už nikdo nebyl.

Tedy nic pro vodácké turisty.

E: Nejezdí tam, protože o sjízdnosti tamních řek málokdo ví. I my jsme měli jen starou armádní černobílou mapu z osmdesátých let minulého století. Podle ní jsme šli a hledali nástupní místa do řeky.
P: To trvalo několik dní. Pak jsme se prosekávali divočinou.

Keňa je však oblíbenou turistickou destinací.

P: Jih Keni je pro turisty pohádka. Safari, luxusní hotely. Ale stačí vyjet sto kilometrů od Nairobi a jste v pustině. V nebezpečné oblasti, před níž varují i ambasády snad všech zemí světa. Třeba proto, že tam unášejí turisty a rozsekávají je mačetami.

Ideální místo na výlet pro mladý pár, že?

P: Víceméně ano, protože Afriku mám rád. Ač je to divné, mám tam pocit svobody.

Co jste příteli na výběr lokality řekla?

E: Nebyla jsem v šoku, jak by si někdo mohl myslet. Známe se řadu let a často jezdíme na vodu spolu. Nové to pro mě bylo z toho pohledu, že jsme jeli poprvé sami. A poprvé na jiný kontinent. Kdybych Pavla neznala nebo bych s ním chodila jen krátce, nešla bych do toho.

Proč? Patrně má pro strach uděláno.

E: Bála bych se toho, že nevím, jak reaguje v kritických situacích. Jestli je samostatný a nebudu muset všechno řešit. Věděla jsem, že když se něco stane, dokáže zachránit mě a já jeho.

Je těžké se na podobnou expedici sbalit?

P: Balení je jednoduché. Víme, kolik je váhový limit letadla. Přesněji, kolik nám do letadla vezmou, aniž bychom museli prodat barák a zaplatit zavazadla. To jsme si spočítali a do lodí naskládali nejvíce věcí.

Do kajaku se ale zase až tak moc nevejde.

P: Balili jsme úsporně. Například do ešusu jsme dali veškeré civilní prádlo. Včetně toho spodního. E: Dost věcí jsme také měli na sobě, protože z Česka do Keni jsme odjížděli z mrazu.

Bez čeho byste se rozhodně neobešli?

P: Bez lékárničky. Ta taky byla nejdražší položkou expedice. Byla totiž vybavená tím nejlepším lékárnickým vybavením. Od adrenalinových injekcí až po tlumiče bolesti. Nejsem doktor, ale absolvoval jsem mnoho záchranářských kurzů. Ještě před cestou do Keni jsme se učili třeba šít rány na prasátkách.

Prosím?

P: To se koupí prasečí nožička a na ní se to zkouší.

A jídlo?

P: Žádné konzervy ve vlastní šťávě. Měli jsme speciální jídlo, říkáme mu amarouny. Je to sáček, který se roztrhne a nalije se do něj voda. Uvnitř nastane chemická reakce a rázem máte vlažné jídlo.

Jak to chutná?

E: Po vanilce nebo kakau. P: Amarouny jsou hlavně sladké, protože člověk potřebuje při vysokém výdeji energie hlavně cukr. Glukózu. Je tam prostě všechno, co tělo potřebuje. Proteiny, vitamíny, vápník, cukry. Ale i tak má člověk pocit, že by se raději do něčeho zakousnul.

To bych asi umřel hlady.

E: Dopřávali jsme si i sušené maso a energetické sušenky. P: Kromě toho jsme snídali a večeřeli klasické evropské jídlo. Keňa je totiž bývalá britská kolonie, takže kuchyně je tam hodně anglosaská. Vajíčka, párky a samozřejmě kvanta ovoce, které chutnalo úplně jinak než to, jež si člověk koupí v brněnské samoobsluze.

Zpět na řeku. V čem jsou africké řeky jiné než ty v české kotlině?

E: Jsou bahnité a na pohled hnědé. Není v nich vůbec vidět hloubka, natožpak nějaký kámen. Psychicky to na mě působilo tak, že je něco špatně.
P: K tomu jsou v ní hroši a krokodýli. Je zkrátka potřeba si na ty řeky zvyknout. Jsou ale nebeské, je tam plno vodopádů.

Předpokládám, že skoro nejtěžší je dorazit k řekám.

P: Jeli jsme tamní hromadnou dopravou. To jsou auta, kterými ambasády zakazují jezdit. Říká se jim matatu. Jsou to malé dodávečky pro sedm lidí, v nichž jich cestuje osmnáct a k tomu ještě kozy a psi.
E: Řídí je neohrožení muži beze strachu ze smrti. Když začali předjíždět, zavrtala jsem se do sedačky a nedívala se.
P: Když přejedou z asfaltové silnice na ujetou hlínu, jedou pořád stejnou rychlostí. Je to masakr. Ale po deseti hodinách jsme dojeli do vysokohorské oblasti Mount Kenya, kde jsme si najali chlapíka, který nás na čtyřkolce dopravil divočinou k řece. Kolikrát jsme se museli prosekávat džunglí, než jsme našli vhodné místo k přístupu k řece.

Takže jste strávili delší čas hledáním než sjezdem?

P: Přesně tak.
E: Nebylo to ale tak, že jsme všechny úseky šli nejdříve pěšky. To by nám zabralo několik dní. Museli jsme být opatrní, protože jsme byli jen dva, což je náročnější na záchranu. Některé úseky jsme tak raději nesjížděli.

Jak se na vás dívali domorodci?

P: Jednou jsme s nimi měli konflikt. To víte, bílý člověk v divočině s kánoí na zádech. Žijí v domnění, že bílí lidé jsou hrozně bohatí, a tak chtěli zaplatit. Navíc muži byli opilí z nějaké pálenky a vytáhli mačety a pouta.

Podařilo se vám konflikt vyřešit?

E: S trochou diplomacie ano. Garda po nás požadovala peníze, víza a povolení.
P: Hádali jsme se, řvali po sobě a pak se mávalo mačetami. Navíc se jim nelíbilo, že je natáčíme na kameru. Vymyslel jsem si, že jsme zaměstnaní keňskou vládou, pro kterou mapujeme řeky.
E: To zabralo, protože se na kameru báli mluvit, a dali nám pokoj. Chtěli jsme, ať na kameru řeknou své jméno, pozici, a proč nás zadržují.

A co tamní flóra a fauna?

P: S tou jsme si taky užili, je tam neskutečně moc hmyzu.
E: Třeba taková chlupatá housenka. Stačí, aby se vás dotkla, a po kůži se začne šířit agresivní reakce. S tou jsem žila týden.
P: Nebo moucha, která má v sobě kyselinu. Když ji rozplácnete na kůži, spálí vás a udělá na těle obrovský puchýř.

Pro drtivou většinu vodáků, kteří se jezdí na vodu opíjet, asi nic moc výlet.

P: Takoví do Afriky nepojedou. To není nic pro ty vodáky, kteří si na vodě dají patnáct piv.

Jakou řeku byste tedy doporučili těm, kteří by do Keni přece jen na sjezd jeli?

P: Určitě je to řeka Mutonga. Má krásné čisté peřeje, v nichž si užijete čtyřmetrové skoky. Jsou v ní i dvacetimetrové vodopády, ale ty na zdolání ještě čekají. Kromě toho je tam nádherná osmikilometrová soutěska.

Výprava přišla na zhruba čtvrt milionu korun. Když se za ní ohlédnete, na co jste nejvíc hrdí?

P: Byl to jeden z mála českých počinů ve světě. Většina expedic totiž někam letí letadlem, tam si najme auto nebo vrtulník a nakonec sjede řeku, která byla třikrát sjetá. Pak o tom natočí film a chlubí se tím, že to byla pěkná vodácká akce. To je sice super, ale chybí mi v tom ono dobrodružství. Jet něco poprvé a nevědět, co bude.

Máte už seznam dalších nesjetých řek?

P: Je toho hodně. Skvělé jsou třeba ve Rwandě.
E: Nejen Rwanda, ale i Tanzánie a Burundi mají skvělé řeky.
P: Místní si na tamní řeky brousí zuby, ale nemají vybavení. Sjet je poprvé by bylo fajn. Zvlášť Rwanda by stála za pokus.

EXPEDICE KEŇA 2011

• Jedna z nejmenších expedic k tokům jihoafrické Keni sestávala ze studentky žurnalistiky Evy Chobolové a firemního bankéře Pavla Srbeckého.
• Expedice vyšla na více než čtvrt milionu korun, včetně rozbitého foťáku a utopené kamery.
• Na počátku loňského prosince odletěli do keňského hlavního města Nairobi, kde se ubytovali na farmě britské rodiny Savagů, příznivců dobrodružných aktivit.
• První týden sjížděli známé těžké, až extrémně těžké řeky. Poté se vydali do horské jihozápadní oblasti, kde mapovali doposud nikým nesjeté vodní toky.
• Na kajaku sjeli řeky Nithi a Mutonga, plánované sjezdy řek Tana a Athi nestihli a na Nový rok odletěli zpátky do Česka.
• V keňských horách je dosud mnoho řek, které teprve čekají na své objevení. „Jsme rádi, že jsme mohli přispět k objevování alespoň troškou,“ píše Srbecký v expedičním deníku.

OBŘÍ AKVÁRIUM

• Portrétování vodácké dvojice v interiérech podmořského světa umožnilo vedení Obřího akvária v Hradci Králové.
• Jedná se o největší sladkovodní akvárium ve střední Evropě.
• Akvárium je v hradecké Baarově ulici.
• Otevřeno má denně mimo pondělí od 9.00 do 18.00 hodin. O prázdninách i v pondělí.
• Vstupné stojí 120 korun pro dospělé, děti a důchodci zaplatí 80 korun, zdarma mohou do akvária děti do dvou let.

www.obriakvarium.cz

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video