Sto let setkávání v Brně: na čáře, u méďana nebo u gamplu

Ač se mu někteří posmívají a připodobňují jej k pohlavnímu údu, stal se hodinový stroj na náměstí Svobody novým a oblíbeným meetpointem, jak anglické slovo označuje místa, na kterých se lidé scházejí, aby vyrazili za zábavou nebo romantikou.

„Hodiny na náměstí Svobody nikdo nepřehlédne, a když už se nedá poznat, kolik ukazují hodin, alespoň se u nich scházíme s přáteli. Bezpečně je najdou i ti, kteří Brno neznají,“ říká například student Jakub Lukša. Mezi přáteli místu setkání říkají vulgárnější obdobou spojení „u pyje“. Ještě před rokem si přitom Brňané málokdy dávali sraz jinde než v České ulici.

Pod hodinami

Místa, na kterých se lidé v Brně setkávají, se totiž tím, jak plynou desetiletí, mění a přesouvají. „Tak, jak se dnes setkávají lidé na České, tedy na čáře pod hodinami, se dřív setkávali u medvídka, v hantecu se říkalo u méďana. Křižovatce České a Joštovy ulice lidé říkali podle zaniklého fotografického ateliéru, který měl v logu medvídka a specializoval se na fotografování dětí,“ vysvětluje historik Pavel Košťál z Muzea města Brna.

„Sejdeme se pod hodinama“ začali Brňané říkat podle podnikatele Jaroslava Steinhausera dva roky před revolucí. „Tehdy nechal pan Šíma, který vedl masnu Jihomoravského masného průmyslu v České ulici, hodiny vyrobit. Já jsem si masnu na stejném místě zřídil v roce 1996,“ uvedl Steinhauser.

Oblíbené hodiny na nějaký čas zmizely v polovině devadesátých let. Dnes už jsou ale zpět. „Ctíme tradici, kterou hodiny na České mají, a jsme na ni náležitě pyšní. Nechali jsme proto vyměnit hodinový stroj a ciferník a máme hodináře, který je udržuje v chodu,“ uvedl Milan Liška z brněnské diecéze Církve československé husitské, která dům s hodinami vlastní.

U gamplu

Dávno předtím, než architekti Oldřich Rujbr a Petr Kameník na náměstí Svobody postavili svůj hodinový stroj, vyrostl o pár desítek metrů směrem k Rašínově ulici betonový hříbek.

„Vznikl v roce 1926 podle návrhu architekta Oskara Poříšky a málokdo mu řekl jinak než gampl. V té době ještě jezdily přes náměstí tramvaje i Kobližnou ulicí a stavbička sloužila jako zastávka, trafika a v podzemí byly veřejné záchodky,“ připomněl Košťál.

Na hříbek mnozí rádi vzpomínají. „Zdobil a doplňoval náměstí a kouzelná byla především přesahující kruhová střecha, která skýtala úkryt před deštěm. Lidé si v trafice v noze hříbku kupovali tisk, turisté drobné suvenýry. Pověstná byla především korpulentní dáma středních let, která se perfektně starala o čistotu toalet. Protože si nešla pro slovo daleko, měla potřebný respekt,“ zavzpomínala historička Milena Flodrová.

Z dlažby náměstí Svobody hříbek „vytrhli“ dělníci v roce 1964 při rekonstrukci náměstí. „Na náměstí Svobody se dříve díky tramvajím, autům a stánkům daleko více hemžili lidé, takže jej k setkávání více využívali,“ popsala historička.

Voják Wehrmann

Ještě před černými hodinami a betonovým hříbkem mělo náměstí Svobody dominantu, u které lidé nezřídka postávali. Naproti ústí Zámečnické ulice pod ostře zahrocenou stříškou stála rozkročená postava vojáka v plné zbroji v přilbici opřená vepředu o meč.

U nohou dřevěné sochy byl znak Brna a silný dřevěný sloupek. „Takzvaný pomník Wehrmanna stál na náměstí za první světové války v roce 1915. U sochy byla pokladnička, do níž Brňané přispívali penězi na válku,“ uvedl Košťál. Každý, kdo přispěl do pokladničky, mohl vlastnoručně zatlouct hřebík do dřevěného sloupku stojícího poblíž sochy.

„Různé spolky vytvářely celé obrazce, vojáci zavěšovali i svá vyznamenání. Pomník z náměstí zmizel po převratu v roce 1918,“ připomněl historik.

V osm na hlavasu

V místa setkávání se přirozeně přetvářejí především dopravní uzly – tak tomu je v České ulici a zejména na hlavním nádraží. Pod rotující krychlí hodin před nádražní budovou se denně sejde největší množství lidí.

„Pod hodinami tu je vždycky hrozen lidí, kteří na někoho čekají,“ všimla si Flodrová. Aby Brňané jednotlivé hodiny, pod kterými se scházejí, rozlišili, říkají těm u nádraží „na hlavasu“. Ti starší se zase scházejí „na roli“.

Začalo to na Zelňáku

Za meetpointy historici považují také Zelný trh nebo bývalý „bleší trh“ na nynějším Římském náměstí. „Zelný trh, to je bříško Brna. Od dávného středověku ležel ve vidlici dvou cest vedoucích z jihu a Brňané se tu scházeli kvůli trhům, ale i proto, že tu stál pranýř, na kterém končili lidé, kteří se dopustili menších přečinů. Kromě ostudy bylo největším trestem to, že viníka vydali davu, což by v dnešní době asi nepřežil,“ myslí si Flodrová.

Korzo po České

Košťál připomněl další místa, kde se Brňané v minulosti setkávali. „Jako meetpointy sloužila také prostranství před brněnskými kostely, kde měli lidé po skončení nedělní mše svaté chvilku čas,“ uvedl historik. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se lidé podle Košťála potkávali také na korzech – české korzo bylo v České ulici a německé zase v ulici Běhounské. Oblíbené bylo také korzo v parku na Kolišti,“ uvedl Košťál.

Lukša si dnes „spicha“ se známými dává i jinde. „Dokud nestál orloj, dávali jsme si sraz také u kašny na náměstí Svobody. Když známí přijíždí do centra z Mendláku, scházíme se na Šilingráku,“ popsal Lukša. Jeho oblíbeným místem je také náměstí před obchodním domem Centrum, kde se lidé schází u žárovky, tedy plastiky čtyř Edisonových žárovek.