Stojí za vámi, třímetrový gigantopithecus. Naštěstí je z polystyrenu

Na začátku to byly jen obří kvádry polystyrenu. Několik měsíců nadšeného i náročného snažení výtvarníků proměnilo beztvarou hmotu v modely největších tvorů žijících na Zemi v době ledové.

Křižíkův pavilon E na pražském Výstavišti je od začátku března útočištěm čtrnácti druhů zvířat, která vyhynula většinou už před mnoha tisíci lety.

Dravé šelmy, překvapivě velcí býložravci a uprostřed všeho nepřehlédnutelný mamut.

„Tahle zvířata prožívají různé příběhy. Třeba můj nosorožec je rozeběhnutý tak padesátikilometrovou rychlostí. Asi se honí s jinými zvířaty,“ přemýšlí sochař Patrik Proško.

Od září do března pracoval na modelu elasmotheria. Velikého srstnatého nosorožce, který se kdysi proháněl i po dnešním českém území. A podle všeho sloužil jako předobraz bájného jednorožce.

Krvavý roh neprošel

Už při plánování sochy v životní velikosti, čtyři metráky těžké, narazil sochař Proško na neoblomného paleontologa, který se na přípravě výstavy také podílel.

„Chtěl jsem, aby scéna byla co možná nejdramatičtější. Ale zakrvácený roh mi už paleontolog Martin Mazuch nepovolil. Jednorohý nosorožec byl přece jen býložravec,“ líčí s úsměvem Proško.

Kromě elasmotheria vytvořil pro expozici Doba ledová – Giganti model pravěkého pásovce, jehož unikátní krunýř ulil ze speciální formy.

Jen ti největší

Jediný model obra z doby ledové znamenal stovky hodin práce v ateliéru.

Základem vyrobených exponátů je polystyren, z něhož výtvarníci vyřezali tvary vybraného zvířete. Motorovou pilou nebo nažhavenými dráty.

A nepotýkali se právě s malými kusy.

„Chtěli jsme, aby modely odpovídaly podtitulu výstavy – Giganti. Vybrali jsme si ty nejimpozantnější kousky z doby ledové,“ vysvětluje organizátor expozice Zdeněk Třískala.

Z dílen téměř tří desítek lidí tak vyšel například šestimetrový pozemní lenochod nebo půltunový veledaněk.

Jemné detaily obřích zvířat pak sochaři na polystyrenu doladili třeba smirkovým papírem.

Divoké tvory zvyklé na chlad doby před desítkami tisíc let však museli také odít do hřejivé srsti.

„U větších jedinců, jako je třeba mamut, jsme ji vyráběli sami ze lnu. Upravovali jsme ho, nabarvili a lepili na zvířata. Drobnější modely jsme oblékli do koupených kožešin, které nejlíp odpovídaly našim druhům,“ říká Zdeněk Třískala.

Oči, rohy nebo ústa pak vznikaly z chemické látky podobné laminátu.

Třeba nosorožec elasmotherium z něj získal šrámy na dvoumetrovém rohu. V přírodě by je mohl utržit ze soubojů s dalšími nosorožci nebo docela obyčejně jako oděrky od stromů či kamenů.

Vedou akční scény

Největší díl návštěvníků tvoří děti. Nadšené jsou hlavně ze soch, které jen nestojí a něco se kolem nich děje.

„Čekala bych, že budou okukovat hlavně mamuta. Ale kdepak. Dětem se všeho nejvíc líbí krvavá scéna, jak jeskynní lev hoduje na mršině,“ líčí kustodka Hana Kempfová.

Prohlížejí si ji a fotí. Stejně jako nelítostný boj veledaňka, který nastavuje mohutné třímetrové paroží smečce útočících hyen.

K souboji mohlo navíc klidně dojít na planině, kde dnes stojí nějaké české město. Oba druhy zvířat se zřejmě vyskytovaly i na našem území.

„Oproti naší loňské výstavě, kdy jsme zvířata z doby ledové představili v Plzni, jsme modely vytvořili nově, v živějších pozicích,“ doplňuje další z výtvarníků a jeden z autorů výstavy Radek Labuťa. Obří pozemní lenochod už tedy neleze po čtyřech, ale stojí impozantně na zadních ve výšce tří dospělých vzrostlých lidí.

„Ze všech zvířat se mi líbí nejvíc. Je obrovský, i roztomilý,“ říká školačka Nikola Heřmanová o býložravém gigantovi dosahujícím vzrůstu dnešních slonů.

Pro pražskou expozici tedy vznikla zbrusu nová zvířata. Ta z předchozí plzeňské výstavy teď putují po jižní Americe.

Na prvním místě fantazie

Velký díl práce odvedl paleontolog Martin Mazuch. Bez jeho dohledu by umělci často sklouzli k výrobě pohádkových postav. Ne zvířat, která kdysi opravdu chodila po Zemi.

„Když přišli s návrhem, který byl z kategorie fantasy, nepustil jsem ho dál,“ říká Martin Mazuch.
Výtvarníkům dodal podklady a schválil či odmítl předlohy, které si našli sami. Neváhal také přísně přeměřovat, jestli mají zvířata tělesné partie ve správném poměru.

„Vyjádření pocitu, akce a nálady je pro umělce na prvním místě před realitou, proto jsem musel někdy zasáhnout. Ale jinak se práce zhostili s grácií,“ chválí své spolupracovníky paleontolog Mazuch.

Nezaplatí se hned

Cena vyrobených zvířat se pohybuje od několika set tisíc až k jednomu milionu korun.

Pořadatelům je jasné, že během pražské výstavy, která skončí na začátku května, se jim vložené peníze nepodaří získat zpět.

„To by si musely přijít zvířata prohlédnout všechny školy v Praze a každý návštěvník Matějské pouti. Nepočítáme s tím, že se nám modely zaplatí už během první výstavy,“ přiznává pořadatel Zdeněk Třískala.

Nelituje. Věří, že úsilí i peníze vložené i do těch nejmenších detailů, jako jsou řasy, zuby nebo chloupky v nose, nebyly zbytečné.

Kolem vyhynulých obrů se zatím netísní davy. Křižíkův pavilon plní hlavně školní výpravy, u nichž učitelky jen stěží krotí nadšení.

„Ty brďo, podívej. Rychle, vyfoť mě s tou velikou opicí,“ ozývá se rázem ze všech stran, když se hrozen dětí rozprchne mezi modely.

Žijí všude okolo

Ačkoli zvířata tvoří hlavně polystyren, len, ocelové konstrukce a umělé hmoty, dávají svým zpodobněním najevo, že v době ledové obývali planetu o poznání větší tvorové, kteří i dnes budí svými rozměry značný respekt.

„Nechtěl bych potkat asi žádné z vystavených zvířat. Třebaže jsou to hlavně býložravci,“ připouští s úsměvem výtvarník Patrik Proško.

Vystavená zvířata přitom lidé vlastně znají z televize, přírody či zoologických zahrad. I když tedy hlavně jejich současné druhové příbuzné.

„Jsou téměř všude. V podobě jiných poddruhů přežívají třeba lvi nebo hyeny. Divoký tur pak jako zdomácnělá plemena skotu,“ vypočítává paleontolog Martin Mazuch.

K vidění jsou i slepé vývojové větve. Většinou jsou výrazně větší než jejich dnešní příbuzní.

Třeba severoamerický velebobr dorůstal až do délky dvou a půl metru a vážil někdy i tři sta kilogramů. Současný obyvatel evropských či amerických řek je několikanásobně menší.

„Zvířata jsme navíc vytvářeli v maximálních velikostech, kterých mohla dosahovat,“ dodává sochař Proško.