Vladimír Novák z Mochtína se nebál postavit zloději, který starší ženu okradl o tašku s peněženkou a doklady. Stalo se to v klatovských ulicích. Za hrdinu se ale nepovažuje. Tvrdí, že takhle by se zachoval každý. Na manžela, který se stal hrdinou roku, je pyšná i Marie Nováková. „Jsme spolu už šestatřicet let. Stará se o rodinu, shání zboží do krámu, je aktivní. Zkrátka fajn chlap. A také moc rád někomu pomáhá,“ prozradila na svého manžela. Kamarádi a známí o něm říkají, že je bezvadný do party a nezkazí žádnou legraci. Když se tehdy vrátil z Klatov domů, byl prý hodně vyděšený a teprve pomalu začal vyprávět, co se mu přihodilo. Od manželky sklidil slova obdivu a chvály.
Stal jste se hrdinou roku. Jak to vnímáte?
Byl jsem překvapený. Příjemně překvapený. Ale já to stále neberu jako hrdinství, ale jako samozřejmou věc. Tak by se zachoval každý. Jen mě dodnes mrzí, že jsem zloděje nechytil a nepředal policii. Na druhou stranu mám radost, když si vzpomenu na reakci okradené paní. Ten pocit beznaděje, kdy najednou nemáte nic, je strašný. A podobná věc se může přihodit každému z nás.
Když se vrátíte do dne, kdy jste okradené ženě pomáhal, vybavíte si, co vás jako první napadlo? Dolehl na vás strach, že zloděj může být nebezpečný, může vám ublížit?
Na tohle nemyslíte. Mě to v první chvíli strašně naštvalo. Vidíte bezmocnou paní, která nic sama neudělá. A pak drzého floutka, který popadne tašku, utíká neznámo kam a těší se, co ukradl. A zároveň taky ví, že ho nemusí nikdo chytit a bude dál beztrestně chodit po světě. To, že by mohl být nebezpečný, vás napadne až mnohem později. U mě to bylo až doma, když jsem všechno vyprávěl manželce. Pak jsem se zamyslel a hlavou se mi začalo honit: co kdyby vytáhl zbraň, nebo nůž?
Dostal jste se v životě do podobné situace?
Máme v domě, kde bydlíme, hospodu a obchod. Takže za ta léta, co tu žijeme, se stane lecos. Zaháněl jsem už párkrát zloděje, protože každý si logicky brání svůj majetek. Jen zákony by měly být podle mého názoru přísnější. Stalo se mi například, že jsem poznal zloděje, který se pokoušel něco ukrást. Našel jsem ho a dal mu facku. Jenže pak u soudu mě upozornili, že takhle bych se chovat neměl, co kdybych ho zabil, nebo nějak vážně ublížil. A to je hrozně nespravedlivé. Tehdy jsem si u soudu přišel, jako kdybych já něco provedl a byl tím pachatelem.
Komu jste se jako prvnímu svěřil se svým zážitkem z Klatov?
Když jsem přijel domů, řekl jsem to manželce. Večer už to pak věděla celá hospoda. Jenže, znáte to, každý je chytrý a radí: To jsi ho měl chytit, pořádně zmáčknout, jednu vrazit. Ale já byl na to v tu chvíli sám, nikdo kolem nešel. A také těžko říct, jestli by se někdo postavil na mou stranu a pomohl mi s ním. Dneska jsou lidé moc lhostejní, každý si hledí svého, nechce se do ničeho namočit a věřím tomu, že by mnozí jen kolem nečinně prošli.
Jaké byly reakce okolí?
Když už jsem pak celý příběh poněkolikáté vyprávěl, smál jsem se tomu. Hlavně, když pak vidíte reakce okolí. Vzápětí jsem si vysloužil další přezdívku. Už mi říkají podle známého herce Chuck Norris.
To ale není vaše první přezdívka. Mnohem oblíbenější a mnohem známější je Džejár z nekonečného seriálu Dallas.
To vzniklo v době, kdy se seriál objevil na kazetách a DVD. Já nesl prvních sedm dílů ženám na poštu a začali jsme o něm diskutovat. Já tvrdil, že je to u nás v Čechách horší, než v celém seriálu Dallas. Tam stačilo, když Dřejár řekl: Tohle je můj pozemek, sem nikdo nesmí a nikdo se neodvážil. A já si v té době také chránil svůj pozemek před zloději a nenechavci. Ženské si ze mě začaly utahovat: Ty jsi mnohem horší než Džejár. A to už mi zůstalo.
Máte s manželkou prodejnu, hospodu. Zbývá vám i nějaký čas na koníčky?
Mám radost, když se povede chvilka volna a můžeme si v hospodě zazpívat. Muziku mám moc rád, když je čas, jezdíme na dechovku, hlavně na Budvarku. Také jsme v hospodě založili Spolek dědů. To je pro všechny, kteří mají vnuky a vnoučata. Dobrovolný svazek a přihlásit se může, kdo chce. Scházíme se v sobotu a pokaždé je sranda.
