Venezuela, země s největším bohatstvím, která i přesto dokázala zchudnout
- Z ropné velmoci k ekonomickému kolapsu během jedné generace.
- Největší migrace v dějinách regionu, hyperinflace a násilí.
- Neselhala ropa, ale režim a popření trhu.
Byla to nejbohatší země Latinské Ameriky a jedna z největších ekonomik na světě. Dokonce měřeno na hlavu byla Venezuela v roce 1950 čtvrtým nejbohatším místem planety, hned za Spojenými státy, Švýcarskem a Novým Zélandem. Jak se země s vyšším HDP na hlavu než Kanada, Švédsko či Nizozemsko, stala jedním z nejhorších míst pro život na Zemi?
Jen pro vysvětlení, co se myslí špatným místem pro život. Pravděpodobně se nežije dobře v zemi, ze které během několika let utekly miliony lidí – odhady mluví až o osmi milionech – a způsobily největší migrační krizi na západní polokouli v dějinách.
Nejspíš se úplně dobře nežije v zemi, kde se za dvacet let od roku 1998 nejméně zečtyřnásobil počet vražd na obyvatele. Kde v roce 2015 byla nejvyšší inflace na světě, kde museli měnit několikrát během pár let měnu, kde tiskli milionové bankovky a kde se ekonomika mezi roky 2013 a 2018 zmenšila na polovinu. Index mizerie řadí Venezuelu na šestou příčku zemí v nejhorší situaci na světě. A to se bavíme jen o ekonomice, a ne třeba o zdravotnictví, společenských problémech, politické svobodě či o svobodě médií.
Jen na ropu to shodit nepůjde
A to vše navzdory tomu, že je tato země pohodlně umístěná u oceánu, nedaleko bohatých Spojených států, s největšími zásobami ropy na světě, úžasnou přírodou, bohatou historií, jejímž jazykem je španělština a vedle ropy zde celkem snadno narazíte na zlato, diamanty, zemní plyn či na železnou rudu. O Venezuele se tak říká, že je to jako hrát počítačovou hru o nejmocnější zemi světa, nastavit si v ní kódy na podvádění a stejně prohrát.
Je snadné svést chudobu Venezuely na přílišnou závislost na ropě. Když drtivá většina vývozu země je ropa, je pak ekonomika extrémně závislá na ceně této komodity. A ta umí fluktuovat, takže by snad příběh mohl vypadat jako příběh cen ropy. Obzvlášť pak té venezuelské, která se hůře těží a zpracovává bez pokročilých technologií, které blokují americké sankce.
A skutečně třeba mezi roky 2013 a 2018, kdy se ekonomika zmenšila na polovinu, cena ropy spadla také zhruba na polovinu. To by sice umělo něco vysvětlit, jenže úplně to nesedí do příběhu, kdy i na dně v roce 2018 byla ropa více než dvakrát dražší než v roce 1950. Samozřejmě po očištění o inflaci.
Socialistický experiment, který opět nevyšel
Ostatně po celou dobu vládnutí Huga Cháveze a následně Nicoláse Madura byla cena ropy v průměru zhruba na trojnásobku toho, kde byla v roce 1950. Skoro by se mohlo zdát, jestli ten problém není trochu více v jejich režimu než v ceně ropy. Samozřejmě že zemi závislé na vývozu ropy pomáhá, když je cena vyšší, ale podivné je, když se jí nedaří navzdory vyšším cenám.
Když se k moci v roce 1998 dostal Hugo Chávez a slíbil, že ropa pomůže zemi růst, její cena rostla a dařilo se jí překrývat budování kolektivistické ekonomiky a její přirozené problémy. Po Chávezově smrti v roce 2013 autoritářský režim převzal Maduro a osud mu v podobě cen ropy nepřál. Pořád je ale zhruba na trojnásobku toho, kde ji Chávez převzal.
Záleží na ceně ropy u země, která jí má opravdu hodně? Nepochybně. Škodí jí sankce? Určitě. Skutečným důvodem chudoby ve Venezuele je ale dekády trvající odklon od čehokoliv tržního, ekonomická a politická nesvoboda a sliby, že vláda je tím, kdo umí zajistit prosperitu. Stačí věřit vůdci. A byť byli Chávez i charizmatičtí řečníci, masivní znárodňování a s ním související korupce a nekompetence, potlačení opozice a centrální plánování udělaly z Venezuely jedno z nejhorších míst pro život na Zemi.
