Trump je pionýrem moderního surovinového imperialismu. Čína se své kořisti nebude chtít lehce vzdát
- Trumpův zásah ve Venezuele je potvrzením amerického exkluzivního zájmu o západní polokouli.
- Suroviny, nikoliv ideologie, jsou těžištěm zahraniční politiky současné administrativy.
- Čína dává ostentativně najevo, že do západní hemisféry úspěšně proniká.
Spektakulární zadržení venezuelského autoritáře Nicoláse Madura v sobě učebnicově snoubí dva stěžejní rysy zahraniční politiky druhého období amerického prezidenta Donalda Trumpa. Washington se netají tím, že za svůj strategický region nyní považuje západní hemisféru a dění v tomto prostoru pro něj nejspíš bude nadřazené všemu ostatnímu.
Koncem uplynulého roku zveřejněná bezpečnostní strategie tepe dlouhá léta zanedbávání amerických zájmů v této oblasti a lhostejnost k čínskému pronikání do ní. V dokumentu se v souvislosti se západní polokoulí výslovně hovoří o prosazování Monroeovy doktríny, ochraně vlasti, kontrole klíčových geografických oblastí a odepření přístupu do nich konkurenci.
Prezident míru i intervencionista
Tyto formulace vysvětlují zdánlivý rozpor mezi „prezidentem míru“, který s oblibou každou dílčí dohodu prodává jako ukončení další války, a „agilním intervencionistou“, jenž neváhá poslat komando do cizí země a dovléct jejího lídra do New Yorku. Trump patrně tento zásah považuje za krok k ochraně Spojených států, nikoliv za výboj. A platí to i jinde. Když hrozí anexí Grónska, neříká, že toto území chce, ale hovoří o americké potřebě, takřka nutnosti ho ovládat z důvodu národní bezpečnosti. Podobně jistě vnímá i dozor nad strategickým Panamským průplavem.
Kritici vytýkají šéfovi Bílého domu, že mu přinejmenším v prvním plánu nejde o změnu poměrů ve Venezuele, kterou přes čtvrt století dusí chávismus. Ani to by ale nemělo být překvapením, jelikož současná administrativa se jasně distancuje od idealisticky motivovaných zásahů, jejichž cílem bylo odstraňování diktatur a často končilo chaosem.
Současnému prezidentovi je nejspíš jedno, jak se vládci západní polokoule chovají ke svým občanům, dokud produkují Washingtonu prospěšnou politiku. A tou je hospodářská stabilita, která zabrání emigraci, potírání obchodu s narkotiky a nevpouštění Číny nebo dalších aktérů k projektům strategického významu.
Americké nárazníkové pásmo
To, co nyní mnozí vnímají jako vyjádření americké síly a expanzionismu, se tak dá číst i zcela naopak. Jako rezignaci na dominanci na celosvětové scéně a roli „globálního policisty“ při vynucování západních pravidel a stažení se do opevněného prstence západní polokoule, který má chránit stále zranitelnější jádro. Vytvoření takového spolehlivého nárazníku přitom rozhodně nebude snadné.
Bezpečnostní strategie konstatovala, že se američtí konkurenti v této sféře prosadili, aby USA ekonomicky znevýhodnili v současnosti a strategicky poškodili do budoucna. Shledala však, že většinou nejde o ideologické spojenectví, ale ryzí pragmatismus. Hovoří proto o nutnosti amerických investic, mimo jiné do těžby kritických surovin.
A ty jsou druhým ústředním prvkem Trumpova zahraničního úsilí. V otázce přístupu k surovinovému bohatství jiných zemí se přitom republikán neomezuje pouze na domovskou hemisféru a je ochoten líčit na vše od ropy po prvky vzácných zemin kdekoliv a jakkoliv. Své o tom vědí například Ukrajina a Demokratická republika Kongo. Právě v takových případech americký prezident rád výměnou „zajistí“ ukončení nějakého konfliktu.
Nízké ceny ropy mají i svá úskalí
Nyní je však v hledáčku venezuelská ropa, která musí být pro Trumpa neodolatelným magnetem z řady důvodů. Jihoamerický stát má největší prokázané rezervy na světě, nezvládá je adekvátně těžit a nemalou část toho, co vyprodukoval, dosud prodával Číně. Ovládnutí venezuelského ropného sektoru tak v Trumpových očích může znamenat příležitost pro americké firmy a stabilizaci venezuelského hospodářství, což povede k útlumu drogové produkce a tím i emigrace a souběžně s tím také k regionálnímu vyšachování asijské velmoci.
Zajímavé přitom je, že Trumpovi přeje i dění na světových trzích. Ceny komodity v posledních téměř dvou letech s mírnými výkyvy klesají a surovina prokazuje stále větší odolnost vůči geopolitickým otřesům. Ani po zásahu proti Madurovi se neodehrává žádné drama, protože ropy je dostatek a případného narušení venezuelského exportu se obchodníci nebojí.
Nepřátelská politika Bílého domu nejen vůči Venezuele, ale také vůči další významné ropné zemi Íránu, se přitom časově nápadně kryje se saúdskoarabskou snahou o zvyšování produkce kartelu OPEC. Když s ní Rijád loni na jaře začal, spekulovalo se o tom, že motivem je snaha získat pro sebe velký tržní podíl a zároveň obdarovat Trumpa, s nímž ropná velmoc pěstuje nadstandardní vztahy. Milovníkovi fosilních paliv se doma hodí laciné pohonné hmoty. Levná surovina mu navíc rozvazuje ruce k provádění zahraničněpolitických akcí včetně uvalení sankcí na ruský těžební sektor.
Má to však svá úskalí. Nízká cenová hladina zároveň dopadá na americké těžaře z břidlic, kterým se přestává vyplácet zprovozňování nových vrtů. A zdá se, že americké ropné firmy nejsou ani nijak zvlášť nadšené z Trumpovy pobídky, aby daly do pořádku dlouhá léta zanedbávaný venezuelský sektor dobývání suroviny, navíc v prostředí velké politické nejistoty. Ne poprvé se tak nabízí otázka, nakolik jsou Trumpem deklarované americké zájmy tím, co americké firmy a spotřebitelé skutečně chtějí a potřebují.
Čína ukazuje zuby
Realizace této „Donroeovy doktríny“ ale může narazit také na tuhý čínský odpor. Peking dával v uplynulých měsících najevo, že se cítí vůči Trumpovým obchodním zbraním odolný. Ukazoval, že Spojené státy skutečně zaspaly a dodavatelský řetězec klíčových surovin je poměrně pevně v čínských rukou. Čína investovala do rozsáhlých projektů v jihoamerických zemích mnoho úsilí a prostředků a jistě se odtamtud dobrovolně nestáhne jenom proto, že tam chtějí panovat Spojené státy.
Naopak. V prosinci Peking zveřejnil dokument k Latinské Americe, v němž zdůrazňuje posilování svých pozic v regionu. Odborníci upozorňují na zajímavé načasování materiálu, k němuž došlo bezprostředně po představení americké bezpečnostní strategie. Je tak vysoce pravděpodobné, že Čína bude o svůj vliv na „zadním dvorku“ USA bojovat.
Existují však také spekulace, že aktuální nápadné čínské zdůrazňování zájmu o západní hemisféru je reakcí na důraz na Tchaj-wan v americkém dokumentu. Nabízí se tak otázka, zda dříve či později soupeření mezi Washingtonem a Pekingem neskončí nějakou dohodou o sférách vlivu.
