Jste mi, pane, nějaký povědomý,“ halasí v lobby malostranského hotelu energií nabitý houslový virtuos Jaroslav Svěcený, a to i přesto, že cesta z Vizovic do Prahy mu předešlý večer trvala sedm hodin. Na slovo vzatý znalec historie houslí se potěšeně vrhá k mému sousedovi. Luca Stradivari, potomek italského houslařského mistra Antonia Stradivariho, jehož kousky jsou dnes ceněny na desítky milionů korun, je v Česku za obchodem.
Ti dva na sebe jednou prostě museli narazit. Ani není nutné klást otázky, konverzace se rozproudí sama. „Vy jste ze Zlína?“ vyptává se mě snědý Ital, který momentálně žije v Monaku. „Jel jsem tam autem s jedním kamarádem asi před dvaceti lety, nebylo tam nic, jen hotel Moskva, před kterým nám někdo načerno nabídl beluga kaviár za desetinu ceny co v Itálii. Tak jsme každý propašovali zpátky domů asi deset krabiček a kamarád později i manželku,“ směje se Luca Stradivari, jenž se dnes věnuje navrhování luxusního bydlení na klíč pod značkou Stradivari Design.
S Jaroslavem Svěceným jej kromě vášně k hudbě spojuje i obdiv ke kvalitě a genialitě těch nejznámějších houslí na světě. Jedny jakoby mimochodem leží v pouzdře vedle nás. „Jaroslave, kdy budeš hrát někde poblíž nás?“ zjišťuje Luca. „Nedávno jsem jel se svými sedmiletými dvojčaty a poslouchali jsme Jaroslavovo cédéčko. Holkám se to tak líbilo, že jsem jim slíbil sezení v první řadě na jeho koncertě,“ dodává směrem ke mně. Jaroslav má ale nyní v hlavě poněkud vzdálenější destinaci – Čínu. Jede tam poprvé v životě. „Na první koncert přijde pouhých patnáct tisíc lidí, to vůbec není moc,“ říká s ironií v hlase. „Klasická hudba v Číně nyní zažívá podobný boom jako před 40 lety v Japonsku.“
Předpokládám, že jste se potkali díky houslím.
Luca Stradivari: Seznámil nás jeden kamarád asi před pěti lety a dali jsme si spolu úžasnou večeři. Počkejte, ukážu vám fotku. (Ve svém telefonu nalistuje dvě fotky z onoho večera.) Tohle je na začátku (skupinka lidí spořádaně sedících u stolu) a tohle na konci (tatáž skupinka u stejného stolu, lehce rozmazaná s rozjařenými úsměvy). Jaroslav mě fascinuje svou vášní pro hudbu, kterou s ním sdílím, a obdivuji, jak se snaží posouvat její hranice. Považuji za důležité ukázat klasickou hudbu mladé generaci a Jaroslav je toho schopen. Mladí totiž o starých nástrojích, na které někdo hraje stovky let a jsou to doslova kusy historie, nic nevědí. Kéž by na světě bylo co nejvíc takových Jaroslavů.
Jaroslav Svěcený: Hned jak jsem Lucu uviděl, věděl jsem, že budeme přátelé. Znáte ten pocit, kdy prostě víte, že vám člověk sedne? Tak přesně to bylo, přátelství na první pohled. Miluji historii houslí, Stradivari a italská škola jsou světově jedineční. Přesně o tom jsme si s Lucou povídali. Co je důležité? Michelangelo. Co není důležité? Politika. Politika je nutné zlo, které má krátkou životnost. Lidé v ní přicházejí a odcházejí. Stradivari, Guarneri, Michelangelo, Monet a další jsou těmi, jejichž díla obdivujeme po staletí. Je důležité znát svou historii a houslové nástroje jsou historií Evropy. Stradivari byl první, který dal houslím dosud nepřekonanou podobu. A pokud dnes někdo chce stavět housle, musí znát ty Stradivariho, protože podle jeho a Guarneriho modelu se dnes housle zhotovují. Dnes máme lepší struny a další komponenty (podbradek, opěrka atd.), i některé technické postupy jsme vylepšili, ale tělo houslí je přesně to, které vytvořili tito Italové.
Jaké je Antoniovo tajemství? Proč zrovna jeho housle jsou tak výjimečné?
L. S.: Klíč k úspěchu leží v Antoniově životě. Antonio měl bezesporu talent a vizi, ale měl i štěstí. Chodil na dřevo do Val di Fiemme, kousek od jeho rodné Cremony. A i Val di Fiemme zasáhla malá doba ledová, která končila kolem roku 1730, a tak je tamní dřevo homogenní, houževnaté a pružné, tudíž výborně rezonuje a šíří zvuk i do velkých místností. Proto jsou jeho nástroje tak jedinečné. Pouze talent a vize bohužel nestačí na to, abyste se stali součástí historie.
Vlastnosti zvuku ale ovlivňuje i složení laku, který houslař použije. Známe složení Stradivariho laku?
J. S.: Houslaři italské školy nebrali dřevo jen z Val di Fiemme, ale také z Bosny, která v 18. století patřila Itálii. Tam bylo nejlepší dřevo – javor, jenž dává zvuku specifické vlastnosti. Díky němu můžete hrát ve velkých halách, protože zvuk má nosnost. Barokní housle z Německa či z Prahy, třeba odtud z Malé Strany, kde bývalo centrum výroby houslí, mají díky vysoce klenutému tvaru krásný zvuk, ale do menších prostor. Stradivariho snem bylo vytvořit krásný, ale zároveň „velký“ zvuk. Byl prvním, komu se to opravdu podařilo.
Slyšela jsem i teorii, že italští mistři housle namáčeli do kvasícího vína, které ve dřevě vytvořilo vinný kámen, a tím změnilo zvuk…
J. S.: O namáčení do vína jsem neslyšel, ale je možné, že víno přidávali do laku, kterým housle natírali. Ten má na kvalitu zvuku zásadní vliv.
L. S.: Vlastníme dokumenty s informacemi o laku, který používal Stradivari, a vypadá to, že lak měl spíše vliv na délku zvuku než na jeho barvu.
Jak je možné lakem ovlivnit délku zvuku?
J. S.: Složení laku bylo rodinným tajemstvím. Položímeli vedle sebe dvacet houslí, každé budou mít jinou barvu, samozřejmě pokud nejde o tovární výrobu, a dokážeme u nich říct, jestli jsou z Cremony, nebo z Paříže. Ani Stradivari, ani jeho současníci ale nenanášeli lak na housle jen jednou. Některé nástroje mají až patnáct nátěrů. Jeho lak byl tak kvalitní, že drží i po víc než 300 letech. Problém je, že dnes už nikdo neví, v jakých periodách Stradivari lak na instrumenty nanášel, a proto nedokážeme vytvořit stejný nástroj.
Řada Stradivariho nástrojů se ztratila nebo byla ukradena. Hledáte je?
L. S.: My ne. Naše nadace pouze vlastní seznam Stradivariho houslí, na něž je ještě možné hrát.
J. S.: Já jsem za svůj život hrál na dvanáct Stradivariho houslí, celkem se z jeho originálních nástrojů zachovalo přibližně 600 kusů. Zato kopie se počítají na miliony. Všechny mají označení „Antonius Stradivarius Cremonensis Faciebat Anno 1703“ nebo jiný příslušný letopočet.
L. S.: Naše rodina dostává tisíce fotek s tímto označením a lidé chtějí vědět, jestli se jedná o pravé stradivárky. Tomu se nevěnujeme. Proto fotky posílám Jaroslavovi, ten je jediný, koho znám, kdo se dokáže podívat na obrázek a říct, jestli by to Stradivariho původní housle mohly být, nebo ne.
J. S.: V 19. století bylo v dnešním Německu či Čechách tolik manufaktur, že produkce dosahovala jeden milion kusů houslí ročně s označením Antonius Stradivarius. Lidé za mnou chodí s tím, že jejich housle mají označení Stradivarius. Označovány tak ale byly housle, které měly Stradivariho tvar. Většina výrobců příhodně zapomínala přidat ještě slovíčko kopie. Takže na světě dnes existují miliony houslí s touto vinětou. Před dvaceti lety se v Cremoně pořádalo setkání majitelů originálních Stradivariho houslí. Všichni vědí, že jich je asi šest set dvacet, a tam se sjely tři tisíce lidí! A všichni mají potvrzení originality.
L. S.: Z těch šesti set se dá hrát asi na polovinu. Když dnes najdete Stradivariho housle, které někde padesát let ležely a nejsou v dobrém stavu, už si nezahrajete – ztratí rezonanční schopnost.
J. S.: Většinou fungují ty, na něž někdo celou dobu hraje. Takové budou hrát i za dalších 300 let, pokud je budeme dál používat. Problém nastane tehdy, když si je někdo doma uschová v nevhodných prostorách. Housle trpí při každém extrému, přílišné vlhkosti i přílišném suchu. Dobře ošetřené housle mohou vydržet věčnost. Já znám třeba housle od Amatiho z roku 1540, na které dnes mohu bez problémů hrát.
Rodina Stradivari vlastní tři Antoniovy nástroje. Hrál jste na ně, Jaroslave?
L. S.: Jaroslav na ně ještě nehrál, čekám, až k nám přijede. Rád bych s ním do budoucna něco naplánoval. Před několika lety přišel můj otec s nápadem uspořádat v Cremoně mezinárodní Stradivari festival, na kterém by se hrálo pouze na Stradivariho nástroje. Doufám, že se nám podaří tento projekt uvést v život.
Luco, vy se věnujete designu. Existuje něco ze soudobé produkce, o čem si myslíte, že to budou Stradivariho housle budoucnosti?
L. S.:
J. S.: Víte, design nástrojů Antonia Stradivariho byl v jeho době velmi moderní a je i dnes. Stejně na mě působí i Lucovy práce. Je to moderní dnes a bude i za dalších sto let.
