Strojvůdce, herec, gynekolog. Chtěli být jako táta. Povedlo se | E15.cz

Strojvůdce, herec, gynekolog. Chtěli být jako táta. Povedlo se

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Mají stejná jména. Podobu nezapřou. Proč si zvolili povolání po svém otci?

Na pedály ještě ani nedošlápnul, volant nikdy předtím nedržel v ruce, ale chtěl být jako táta. V nestřeženém okamžiku se vyškrábal do auta, otočil klíčkem a ono chytlo. Malý Vašík Pech poprvé nastartoval tátovu Volhu. Tenkrát mu byly tři roky.

„Bylo to při slavnostním zakončení sezony na dlouhé ploché dráze v Mariánských Lázních,“ líčí Václav Pech senior, který byl už tehdy několikanásobným mistrem republiky a továrním jezdcem týmu Škoda Mladá Boleslav. Jeho malý syn se vysoukal za volant. Nastartoval, v autě byla zařazená jednička a Volha se rozjela. „Všichni se na auto vrhli, drželi ho, než samo chcíplo,“ popisuje Pech senior. Naštěstí tehdy všechno dobře dopadlo. Jedno ale bylo v tu chvíli jasné všem. Bez auta se v rodině neobejde ani další generace. „Můj otec byl učitel v autoškole,“ doplňuje Pech senior. Jeho syn už v šesti letech řídil Škodovku „tisícovku“. V pubertě už ho od auta nemohli odtrhnout. Nejdříve začal závodit na veteránech, zkoušel rally cross, nakonec skončil u klasické rally. Postupně se stal pětinásobným mistrem republiky, trojnásobným vítězem Pražského rallysprintu a trojnásobným mistrem Slovenska. Na dráze se s otcem proti sobě nepostavili nikdy. V závodním autě spolu jeli jednou. Báječně jim to ale spolu klape ve firmě - na Nepomucké třídě, kde mají provozovnu na povrchové úpravy kovů a půjčovnu lešení, která je oba živí. A že mají na co vydělávat. „Rally to je hodně drahý koníček,“ tvrdí jednohlasně.

Učarovala jim Thálie

Zdálo se, že má cestu nalajnovanou – mířila na divadelní prkna. Podmínky byly ideální – psal se rok 1991 a dvanáctiletý Antonín Procházka mladší, syn známého hereckého páru Antonín Procházka a Zora Kostková dostal svou první hlavní roli ve hře Malá boční hudba, kterou napsal jeho otec. Pak se ale všechno nějak zamšmodrchalo. „Na jevišti jsem začal divadlo nenávidět. Nechtěl jsem hrát,“ vzpomíná s tím, že chtěl být raper s vystříhaným obočím. Místo konzervatoře si tak vybral učební obor a začal se učit autoklempířem. Jeho otec – autor mnoha divadelních her, plných vtipných scének, které vedle něj dokáže napsat snad jen sám život, věřil, že se syn k divadlu vrátí. „Když jsem ho viděl poprvé na jevišti, měl jsem pocit, že tam patří. Že je pódiový typ,“ popisuje. Do jeho života ale moc nezasahoval. Nebylo by to prý k ničemu. „Snažil jsem se spíš poradit. Kdybych ho do něčeho tlačil, tak spíše dosáhnu opaku,“ popisuje.

Tonda od divadla neustále odcházel a zase se k němu vracel. Thálie ale nakonec stejně zvítězila a v září roku 2002 nastoupil stálé angažmá v Divadle Alfa, kde je dodnes. Na jevišti se zatím s otcem jen ve hře Malá boční hudba. Navzájem se alternují ve hře „S tvojí dcerou ne“, kterou má na programu Branické divadlo a sedmpadesátiletý Procházka ji napsal a zároveň hru režíruje. Pokud mají čas, tak chodí na představení her, ve kterých se objevují. „Jsem rád, že jsem se v něm nespletl. Tonda na jeviště patří,“ uzavírá Procházka starší.

Bez kola nemůžou být

Rasovina a obrovská dřina. Stovky, tisíce kilometrů v sedle silničního speciálu. A před sebou jen nikdy nekončící silnice. To je úděl profesionálních cyklistů. V rodině Raboňů už se takový osud dědí. Vynikajícím, profesionálním cyklistou byl už otec – několikanásobný mistr republiky, dvakrát bronzový ze světového šampionátu, ještě lepší kariéru má nastartovanou syn – mistr světa do 23 let a čtyřnásobný účastník italského Gira. Už když se malý František narodil, nikdo nepochyboval o tom, že bude jako táta. On ale nejdřív chodil plavat, dělal karate. Na kole začal závodit až v jedenácti. Když v rámci prvního tréninku ujelstodvacet kilometrů, šlo od té doby všechno ostatní stranou. Populární Fery si začal nakládat čím dál víc. V patnácti ujel za rok čtrnáct tisíc kilometrů, v osmnácti už třiadvacet. Dnes šestadvacetiletý František tvrdí, že ho do závodění nikdo netlačil.

„Viděl jsem, jak se táta připravuje. Co všechno dělá pro úspěch a chtěl jsem být jako on,“ vypráví. Se synem v té době intenzivně trénovali a sledovali přímé přenosy z těch nejnáročnějších závodů. „Naučil jsem ho taktiku, všechno co jsem o cyklistice věděl. Fery to vždy perfektně dodržuje,“ uzavírá pyšný otec.

Dva gynekologové

Když Pavel Vlček v roce 1980 odpromoval v pražském Karolínu, netušil, že jeho druhorozený syn, který se rovněž jmenuje Pavel, půjde za několik let v jeho stopách. „Vím, že někteří lékaři k tomu své děti tlačí. U nás to tak nebylo,“ vysvětluje s tím, že všemu nechával volný průběh. Důkaz k jeho tvrzení nemusíme hledat daleko. Jeho prvorozený syn Jan se totiž od pomyslného stromu odkutálel s vědomím rodičů hodně daleko - vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, teď ho živí malování.

„Jak známo příklady táhnou, otec a strýc jsou lékaři, takže jsem to rozhodování měl vcelku snadné,“ říká Vlček junior. Jeho strýc se živí jako obvodní lékař ve Svitavách v Pardubickém kraji. U Vlčka staršího to bylo s medicínou naopak - zamířil na ni vysloveně na přání svých rodičů. Ti se do Plzně přistěhovali přímo z lůna šumavské přírody - z Javorníka na Prachaticku. Přestala je bavit lopota na poli a vyrazili zkusit štěstí do města. V Plzni už zůstali. „Já bych šel asi raději na techniku, ale rodiče ze mě chtěli mít lékaře a já jsem poslechl,“ vysvětluje Vlček.

Jede jede mašinka

Z celého dětství si Jiří Konvář pamatuje jen málo věcí. Na jeden zážitek ale nezapomněl do dnes. Když ho vzal táta poprvé na nádraží. „Ještě ani nemluvil a trochu jsem ho provezl v lokomotivě,“ vzpomíná s úsměvem sympatický strojvůdce. Vláčky se mu zalíbily na první pohled. „Večer pak ze sebe vydával jen nesrozumitelné zvuky napodobující zvuk lokomotivy,“ popisuje táta. Na nádraží ho pak začal brát na procházky, nejdřív v kočárku, potom už chodili spolu. Myšlenky na vlak ho nepřešly ani v pubertě. Úspěšně složil psychotesty a zdravotní zkoušky a teď je v zácviku na mašinfíru.

„V září mám závěrečné zkoušky,“ říká. Táta dělá strojvedoucího víc než dvacet let. Umí řídit všechny druhy mašin, které v Plzni jezdí. Dokonce i legendární Orient – Express. Láska k vlakům je prý nepouští ani doma. Koupili si veliké kolejiště, po kterém jezdí vlaková souprava. „Zrovna je rozebraná, protože na ní něco vylepšujeme,“ popisuje jedenadvacetiletý Jirka.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video