Po maturitách chystala devatenáctiletá studentka Jitka Porubová ze Slavkova pro své spolužáky překvapení. Kolem školy rozházela čtyřiašedesát dvoustovkových bankovek, které předtím speciálně upravila. Místo portrétu Komenského přidala kresbu každého z nich a přidala jméno a zkratku školy. Těšila se, jak je tímto originálním tablem překvapí. Místo toho ji čekalo vyšetřování. Policisté ji obvinili z padělání a hrozil jí minimálně dvouletý trest. Soudce však řízení zastavil.
Jaké jste měla u soudu pocity ?
Připadalo mi to tak absurdní, že jsem si vůbec nepřipouštěla, že by mě fakt mohli zavřít. Počítala jsem s podmínkou, nebo s nějakým přestupkovým řízením. Teď jsem šťastná, že to mám za sebou a že to tak dopadlo.
Tušila jste, že byste mohla mít kvůli tomu oplétačky se zákonem? Ne. Brala jsem to jako originální způsob jak se prezentovat a studentskou recesi. Nikdy by mě nenapadlo, že mě budou považovat za padělatelku. Až od soudce jsem se dozvěděla, že bych k tomu měla mít povolení od České národní banky. To jsem opravdu netušila.
Proč jste upravené dvoustovky rozhodila venku před školou? Chystala jsem to jako překvapení pro spolužáky. Mělo je to přivítat, když si šli pro maturitní vysvědčení. Měly jim připomínat vstup umělců do světa. Taky jsem čekala na reakce lidí. Jak budou zklamaní, když zjistí, že bankovky nejsou pravé.
Bankovky se ale nakonec ke spolužákům vůbec nedostaly. Bohužel pršelo a byl vítr, takže spolužáci nic nenašli. Někteří se o tom dozvěděli až ode mě, když jsme si šli sednout do restaurace. Byli z toho nadšení a hned plánovali, že natiskneme další stovky kusů. Ještě štěstí, že jsme to nakonec nedělali.
Nenapadlo vás, že dvoustovku může někdo podstrčit v obchodě? Ne, to jsem se dozvěděla až od policistů. Volali mi, že s ní někdo platil a že to mám jít vysvětlit. Tak jsem jim donesla ukázat svůj výtvor na přenosném disku. Vyslýchalo mě šest policistů v civilu. Někteří to brali jako recesi, ale pak mi řekli, že to jsou padělky a musí to vyšetřit. Všech šest jelo se mnou domů a zabavili mi počítač i tiskárnu.
Problémy měli i spolužáci, že?
Ano. Pro spolužáka si dojeli až do Holešova.
Co vám na to řekla rodina? Ti mi nadávali, že jsou kvůli mým blbým nápadům bez počítače a tiskárny. Pořád mi chodily nějaké doporučené dopisy. Jednou s červeným pruhem, pak se zeleným, takže se to rozneslo po celém Slavkově.
Jak na to místní reagovali? Brali to jako žert a stáli za mnou. I na Ostravské univerzitě, kde teď studuji umělecký design, mě podporují.
Co byste poradila ostatním, kteří by se chtěli pustit do něčeho podobného? Aby se do toho raději nepouštěli. Ať si vzpomenou na můj případ, a když už budou chtít změnit nějakou bankovku, tak ať napřed požádají o povolení Českou národní banku nebo se poradí s právníkem.
