Svatba dcery s Čechem? Rád bych nebyl, říká Chu Thien

Dvaapadesátiletý Thanh Chu Thien má dnes výjimečně na starost hlídání pětileté dcerky Helenky. Nemohla do školky, je nemocná. Náhodnou zde není česká chůva. Oba čekají, až se vrátí ze školy šestnáctiletá Hanka. V obývacím pokoji běží na plazmové televizi kreslená pohádka o Dianě a Barbie, muž občas vietnamštinou okřikne dcerku, která v pyžamu poskakuje po křesle. „Ahoj,“ volá na mě tmavovlasé děvčátko.
Až na poličku s oltářem a se soškou Buddhy vypadá obývák skoro tuctově. „Oltář je ve všech rodinách. Jsem ateista, ale oltář je tradice. Každého prvního a patnáctého v měsíci se na něm zapálí vonné tyčinky. Už ani sám nevím, proč to tak je. Prý jsou to šťastná čísla. Zapalujeme je, když vzpomínáme na příbuzné nebo zemřelé. Dodržuje to hlavně moje žena,“ říká Thien.
S rodinou bydlí v patrovém domě ve Čtyřech Dvorech. Je mluvčím místní organizace Svazu Vietnamců v České republice, podnikatelem a manažerem firmy zabývající se finančním poradenstvím. Jeho nejstarší dcera z prvního manželství studuje v Praze ekonomii. Thien si teď požádal o české občanství. Po dvaceti letech nepřetržitého pobytu v Čechách má nárok nechat si zároveň i občanství vietnamské. Pokud to stihne, může na podzim volit vedení města.
Jeho příběh je pro padesátileté české Vietnamce skoro všední. Pochází z Hanoje. V roce 1974 se v Kladně vyučil elektrikářem, absolvoval průmyslovku a po deseti letech se vrátil domů. Dělal mistra v elektrikářské dílně u ministra kultury. Oženil se, v roce 1990 přijel do Budějovic jako tlumočník Vietnamců zaměstnaných ve Sfinxu. Rozvedl se a znovu oženil. Od roku 1992 podniká. Jak vnímá vlast, češství a kde se cítí opravdu doma? „My starší nejsme Češi. Přece jsem sedmnáct let prožil v Hanoji, tam mám kořeny. Ale doma jsem tam, kde mám rodinu,“ říká Thien. Thien se stal nechtěně postavou knihy budějovického spisovatele Jana Cempírka Bílej kůň, žlutej drak. Děj se točí kolem jeho bývalé restaurace v Krajinské ulici Dračí zátoka. Kolem rasismu a diskriminaci Vietnamců ve městě. Muž ale tvrdí, že se s rasovými útoky osobně nesetkal. Maximálně s obstrukcemi úředníků. Cempírka dobře zná, koncem února jej pozval na oslavu nového lunárního kalendáře do vietnamské komunity.
„S Čechy se kamarádíme, zveme je k sobě,“ tvrdí Thien, ale otázka, zda by dal svoji dceru českému nápadníkovi, jej zaskočí. „Nedělal bych překážky, ale rád bych nebyl. Jsme přece jenom odlišní. V kultuře, v tradicích,“ uvažuje.
Podle pedagogů vietnamské děti ve školách v mnohém předčí české spolužáky. Jsou pilnější a cílevědomější. Mají větší smysl pro autoritu rodičů a rodiny. Česky umějí často lépe než jejich čeští vrstevníci. Tran Dieu Huyen, který začínal rovněž v osmdesátých letech minulého století ve Sfinxu, se chlubí dcerou studující v Plzni práva.
„Jako školačka zvítězila v literární soutěži Psaní pod Černou věží. Byla v próze nejlepší z několika desítek žáků základních škol,“ líčí Huyen. Porotu okouzlil její pestrý slovník s metaforami a obrazným vyjadřováním. V té době ještě ve chvílích volna pomáhala v obchodě u rodičů.
V Budějovicích žije podle statistiky trvale a dlouhodobě asi pět stovek Vietnamců. „Víc jich je třeba v Českém Krumlově,“ dodává Ondřej Pumpr z českobudějovického odboru Azylové a migrační politiky.
Thien ví o jednom smíšeném manželství v Budějovicích a dvou v Kaplici. Pokaždé si vzal Vietnamec Češku. Jen deset Vietnamců má v krajském městě české občanství.
„Čeština je těžká. A na občanství se z ní musí dělat zkoušky,“ vysvětluje.
O mnoho lépe už jsou na tom děti Vietnamců z první migrace. Ovládají češtinu líp než svůj národní jazyk. Thienova prostřední dcera studuje na gymnáziu a k angličtině si přibrala španělštinu. Nejstarší mluví plynně čtyřmi jazyky. Kromě češtiny a vietnamštiny mluví německy a anglicky.
„Helence se vietnamština nelíbí. Ani Vietnam. Před dvěma lety jsme byli v Hanoji a chtěla hned nazpět. Když viděla moji matku, řekla, že to není žádná její babička. Že babičku má doma. Myslela tím naši českou chůvu,“ usmívá se Thien.

Českou polku zvládli Američané i Vietnamci

Devatenáctiletá Tran Thi Thanh Hoa klouže po parketu sálu českobudějovického Metropolu v rytmu české polky. V tanečním kurzu je už podruhé. První absolvovala vloni. Svému partnerovi může pomáhat s kroky. Kromě vietnamské dívky poskakují v kruhu i dva američtí studenti. „Spárovali jsme se už ve třídě. Protože se nám to zalíbilo, letos od ledna chodíme do tanečních znovu,“ usmívá se studentka Gymnázia J. V. Jirsíka v Českých Budějovicích.
Dívka, které spolužáci říkají Zuzka, má bílou halenku a sukni s červenými a černými ornamenty. Její stálý taneční partner Honza Turek tentokrát chybí. Odjel na lyžařský výcvik, nahradit jej musel jiný tanečník.
Dívka žije v Česku teprve osm let. Jak říká, její srdce je stále ve Vietnamu. „Přece jenom jsem tam žila do svých jedenácti let, i když tady je také krásně,“ hodnotí vzdálené země, které jsou podle ní odlišné skoro ve všem. V kultuře, životním stylu a třeba i v dopravě.
„Naši rodiče se ještě hodně drží vietnamských tradic. Jsou o docela jiné hudbě, jiném tanci než tady, v Čechách. Mnohem poetičtější. Ale myslím si, že mládež je na celém světě stejná. Proto se shodnu s kamarády i tady. Naši rodiče to prostě měli těžší,“ myslí si Hoa.
Doma ve vesnici ležící mezi Hanojí a Saigonem byla za osm let jen jednou. Ale chce se tam zase vrátit. „Chci tady udělat školu a kariéru. Doma mám všechny příbuzné, pořád mě to k nim táhne,“ přiznává dívka jménem Tran Thi Thanh Hoa.