Městské divadlo ve Zlíně patří mezi největší v Česku. Diváci z něj ale znají nejspíš jen foyer a sál. Co se při představení odehrává za kulisami, ví málokdo. Bez kulisáků, maskérek, modistek a desítek řemeslníků by nevzniklo jediné představení. Za zlínskou scénou stojí malá, unikátní továrna, která si vyrobí všechno, co potřebuje.
„Jsme jedním z mála divadel v Česku, které je soběstačné. Jinde si nechávají dělat kulisy na zakázku, my zaměstnáváme truhláře, zámečníky, čalounici a další řemeslníky,“ říká mluvčí divadla Hana Šmardová.
Vládkyně šminek
Bez zastávky v maskérně se žádný herec před představením nedostane na jeviště. Vládkyní šminek, štětečků, hřebenů, paruk a velkého zrcadla v malé maskérně je Pavlína Kutrová. „Herci potřebují nalíčit, nasadit a upevnit paruku nebo vytvořit pleš. Někdy je k nepoznání znetvořím,“ směje se Kutrová.
Občas herci maskérnou jen proletí, jindy si musí na židli před nástěnným zrcadlem posedět. Záleží na tom, jak náročnou přestavbou jejich obličej prochází. „Myslím, že ke mně většina herců chodí ráda. Tedy pokud je příliš neznetvořuji,“ dodává maskérka. Její slova potvrzuje herec Milan Hloušek, kterého Kutrová proměňuje například v indiána z Čučudejských pohádek. „Chodím do maskérny rád. Už se tam cítím jako doma,“ říká Hloušek.
Kulisák si zahraje
Jediní, kdo kromě herců mohou proniknout během hry na jeviště, jsou kulisáci. A to nejen proto, aby změnili kulisy. „I když je to často dřina, je to hlavně zábava, ale časově náročná, protože děláme o sobotách a nedělích i ve svátky. Na programu jsou dopolední představení pro děti a zájezdy. Ty jsou asi nejtěžší. Když přijedou hostující divadla, pomáháme s přípravou scény také jim,“ líčí Karel Matuška.
Je jedním z nejdéle sloužících kulisáků v divadle. „Když jsem nastupoval, myslel jsem si, že tu strávím pár měsíců. Ale už jsem tu šest roků. Kulisákům zkrátka bije srdce pro divadlo,“ usmívá se Matuška. V divadle už si s kolegy mnohokrát také zahrál. „Hráli jsme roboty, vojáky, vlajkonoše nebo eunuchy. V představení Merlin jsem měl dokonce dva odstavce monologu,“ vzpomíná Matuška.
Z dílny na jeviště
Málokteré představení se obejde bez kulis, které hru zasadí do potřebného historického období a prostředí. O to, aby co nejvěrněji reprodukovaly záměr režiséra, se stará umělecký malíř Radek Pluhař. Než vezme do ruky štětec, stříkací pistoli nebo jiné nářadí, má před sebou většinou jen plochy z prken, kterým dali tvar stolaři. „Natíráme, malujeme, kašírujeme papír jako omítku, někdy vyrábíme objekty z polystyrenu,“ vysvětluje Pluhař.
Pro vlastní fantazii však mnoho prostoru nemá. „Většinou se držíme jasně dané předlohy. Jsou ale i výtvarníci, kteří pošlou jen náčrtek a nechají to na nás. Nedávno jsme tak dělali pět hlav oslů. Občas se něco kreativního najde,“ usmívá se Pluhař.
Se svými díly se neloučí ve chvíli, kdy opustí dílnu. Chodí se dívat, jak vypadají i na jevišti. „Nejtěžší práce byla na kulisách pro hru Maryša. Některé věci se dělaly třeba třikrát, bylo toho strašně moc. Líbily se mi také dekorace ke hře Král Lear. Na jevišti vypadají kulisy vždycky lépe než v dílně,“ míní umělecký malíř.
Odbornice na hlavu
Všechno, co mají herci během představení na hlavě, projde rukama modistky. „Čelenky, klobouky a paruky, to je moje parketa,“ říká Petra Kašpárková, která pracuje ve zlínském divadle jako modistka dva roky. „Objevila jsem inzerát v infoservisu a zkusila jsem se přihlásit. A vyšlo to. Je to zajímavá práce. Neměnila bych,“ dodává Kašpárková.
Také v jejím ateliéru si herci podávají dveře. Chodí si tam zkoušet připravované pokrývky hlavy. „Klasický klobouk vyrábím asi dva dny. Složitější věci mohou trvat klidně týden. Většinou se trefím. Chodím se pak dívat na představení a mám radost z toho, že to hercům sluší,“ říká modistka.
