Sypou ve dne i v noci. Aby se ostatní nemuseli klouzat

Je pět hodin ráno a jedno ze tří oranžových monster v rukou Miroslava Vavříka opouští brány Technických služeb Karviná. Maják nad kabinou sypače osvětluje tmavé karvinské ulice a boj se sněhem začíná.
Nejdřív ze všeho se vydáváme se sypačem do Karviné-Louk. Než místní vyjedou auty z garáží, musí břečka z tajícího sněhu zmizet.
Miroslav Vavřík v kabině rozsvítí a hbitě mačká knoflíky a páčky na ovládacím zařízení radlice a zásobníku posypového materiálu. A vypráví: „Ty garáže mi připomínají příhodu s pánem, kterého jsem asi hodně nazlobil. Projížděl jsem takhle jednou ráno mezi rodinnými domky kolem pána, který trpělivě odhazoval sníh z příjezdové cesty ke garáži. Projel jsem kolem a cestu jsem mu samozřejmě zahrnul sněhem ze silnice. V tom okamžiku začnal hrozit lopatou nad hlavou. Nedalo mi to a pokusil jsem se mu vysvětlit, že kdybych nezahrnul jeho příjezd, nedostal by se stejně po silnici do práce a jeho odklizený kousek by mu byl k ničemu. Naštěstí to pochopil a dal mi za pravdu,“ vzpomíná Vavřík. Po úklidu u garáží v Loukách míříme dál. Ke kostelu svatého Petra z Alkantary v Dolech. Poté, co jsou silnice první a druhé třídy v pořádku, vydáváme se do slepé ulice u kostela, aby i tudy mohli lidé v klidu projet. Radlice míjí v úzké uličce stromy i budovy jen o centimetry. Miroslav Vavřík ale zůstává klidný a to je hlavní. Léta praxe jsou znát.
Někdy ale počasí nepřeje a nedaří se ani zkušeným. „Je to pár zim nazpátek. Hodně nasněžilo a kolegyně zapadla poblíž hřbitova s multifunkčním vozem, který odhrnuje chodníky. Jel jsem ji se sypačem na pomoc, ale zapadl jsem taky. Vysvobodila nás až nákladní Tatra. Někdy má počasí prostě navrch,“ směje se Vavřík.
Řidič sypače nemůže umět jen auto řídit a ovládat páčky v kabině. „Jsem zodpovědný za to, že cesty budou v takovém stavu, aby byli lidé v bezpečí. Musím se umět podle situace v konkrétním místě rozhodnout, jestli solit nebo použít drsný materiál. V minus deseti stupních už sůl nepomůže. V Karviné jsou také místa, jako Louky nebo starý Ráj, kde se kvůli ochraně přírody solit nesmí vůbec,“ vypráví Vavřík. Jezdí přes den i v noci. Zatímco jiní spí, on bojuje s přívaly sněhu.
„V době, kdy většina lidí spokojeně spí, my připravujeme cesty, aby ráno mohli vyjet do práce. Práce odhrnovací radlice ale nepatří k nejtižším, a tak už se mi několikrát stalo, že mi jako projev díku přistálo na čelním skle syrové vejce. Asi jsem dotyčné rušil,“ říká Vavřík. Nespokojení jsou v zimě i řidiči, kteří kvůli napadanému sněhu nemají kam zaparkovat auta. „Volají často a dožadují se odklizení parkovišť před domem. My ale zodpovídáme jen za ta placená,“ informuje vedoucí mechanizace Emil Dostál.

Řidiči vstávají podle sněhu Když je zima bohatá na sních, řidiči sypačů a rozhrnovačů si moc nepospí. Drží domácí pohotovost a čekají až je dispečer zavolá. Do práce musí třeba ve dvě ráno. „Někdy obcházím kolem okna a sleduji situaci. Když se mi zdá, že nic nehrozí, jdu si lehnout. A za hodinu zvoní telefon, i to se stává,“ vysvětluje Vavřík.
Většinou jsou ale Technické služby na počasí připravené. Dispečeři sledují předovědi počasí a podle toho rozdělují pohotovosti a služby. Pokud hustě sněží, jsou na prvním místě samozřejmě silnice první třídy, pak druhé a nakonec ty nejmenší uličky.
„Lidé se často rozčilují, že jsou cesty neuklizené. Přitom ale neví, že sotva sypačem trasu projedu, je znovu zasněžená a můžu začít znovu. Někdy nemám čas se za směnu ani nasvačit,“ popisuje Vavřík. Sypačům v práci pomáhají i menší stoje, které mají na starosti chodníky. Se sněhem bojují i lidé s lopatami, kteří udržují třeba autobusové zastávky.
Obrovská nákladní auta brázdí město i na jaře. „V zimě na cesty sypeme sůl a strusku, no a po zimě vyměníme radlice za smetáky a to, co jsme po městě rozsypali, po sobě uklidíme,“ uzavírá Vavřík.