Táborský sběratel fiatů se v autě narodil

Jako kluk měl rád vůni benzinu. V Táboře založil fanklub fiatů, sám jich má devět. Jednoho už koupil i svému půlročnímu vnukovi.

Možná by se dalo o Josefu Koudelkovi říct, že mu v žilách místo krve koluje benzin. Jeho vůně mu podle vlastních slov musela učarovat už v prvních okamžicích života. „Narodil jsem se na Jordánské hrázi v sanitce, když moji matku vezla do nemocnice. Už to muselo být znamení, že mě svět motorů bude provázet celý život,“ říká skoro šedesátiletý Koudelka.

Poctivost, jednoduchost a spolehlivost, je to, co na autech obdivuje. Právě proto sbírá historická auta. Veteránů má celkem devět. A všechny značky Fiat. Nejvíc je hrdý na Fiat 500, od kterého má dva kusy, oba z roku 1970. Jeden je vyšperkovaný, připravený kdykoliv vyjet. Druhý si Josef Koudelka ladí v garáži.

„V šedesátých letech to byli Italové, kteří automobilový průmysl drželi. Španělský Seat nebo francouzská Simca, byla auta v licenci Fiatu,“ vyznává se z obdivu k italské značce Koudelka.
Do fiatu se zakoukal počátkem sedmdesátých let minulého století. Sám měl tehdy v Československu populární velorex a vozil s ním tchána do kostela v Malenicích. Víc než kázání, ho ale oslnilo farářovo služební auto. „Tenkrát fasovali pětistovky, které mají dodnes pro mnoho lidí magické kouzlo, stejně jako pro mě. To se motoristicky narodíte, když vás takhle nějaké auto připoutá,“ vrací se k oblíbenému modelu.

Netrvalo dlouho a pořídil si vlastní „pětistovku“. Sehnal ji přes inzerát tehdy ve Svobodném slově. „Za tři roky jsem s ní najel devadesát tisíc kilometrů. I na dovolené u Balatonu jsme s ní byli. Ale to jsme jezdili skoro zadarmo. Benzín stál myslím dvě koruny,“ vzpomíná.
Časem se mu rozrostla rodina a musel si pořídit levné auto. „Byl to Fiat 125 vyrobený v Polsku. Italské měli maximálně tak hospodští,“ ilustruje poměry doby sběratel.

Lancie odjela do Norska

Jak říká, stále ale toužil po čistokrevném „italovi“. Později jím byla Lancia Integrale. Nakonec sehnal tři modely. „To byla ta pravá italská krev. Naučit se ovládat těch dvě stě koní, znamenalo často jezdit. Jinak to bylo auto na zabití. Ale ve Votičáku neměla lancia konkurenci,“ směje se Koudelka. V kopci u Votic totiž mnoho řidičů posuzuje, jaký má jejich auto skutečně tah, a předhánějí se s ostatními.
Dodnes lituje, že všechny své lancie prodal. „Je jich strašně málo. Pro jednu si přijel dokonce zájemce až z Norska. Žížalo, kdy to asi bylo?“ volá sběratel na manželku přezdívkou. „Asi před šesti lety. Taky mně to hodně mrzí,“ přitakává Hana Koudelková a přichází k rozhovoru z kuchyně. Právě si prý píše s Italy, které poznali na dovolené.

„Jezdíme hlavně do Itálie. Ale na jih. Je tam na silnicích vidět pomalu padesát procent fiatů,“ vysvětluje zájem o jižní zemi Koudelka a vyzývá k projížďce pětistovkou petrolejové barvy. „Ta je k ní typická,“ vysvětluje.

Bílý volant, červené sedačky i polstrování dveří, jednoduchý budík, vyleštěné chromové doplňky. Motor přede s rytmickou pravidelností. Projížďka s otevřeným střešním oknem kolem Blanického předměstí je na takový zážitek málo.

„Mým snem je vydat se s pětistovkou na cestu do Itálie. Ještě bych k tomu přidal dvě auta. Byla by to taková jízda třech veteránů,“ zasní se Koudelka. Není to ale jediné jeho přání. Ukazuje ještě na prostor před domem, tam by chtěl svá auta vystavit. Udělat k historické expozici kavárnu a pouštět filmy, kde by jednu z hlavních rolí, musel hrát rozhodně fiat.
„Že je blázen. Nepřipadá vám tak? Taky jsem autům propadla, ale ne tak, jako on,“ volá se shovívavým a zároveň obdivným úsměvem Hana Koudelková, když se její manžel vrací přes garáž zpátky z projížďky.

Auto pro vnuka

Podle garáže se zřejmě pozná skutečný fanoušek motorismu. Hromady nářadí, hevery, vůně oleje a benzinu.

„Benzin mi voněl už jako malému klukovi. Soused z Blanického předměstí měl starou Pragovku. Vždycky když ji nastartoval a povyjel z garáže, stál jsem za plotem a čichal. Ale to benzin ještě voněl,“ přidává další vzpomínku z dětství.

V Táboře založil dokonce Fan Klub Fiat a pořádá srazy veteránů. „Na podzim v roce 2006 jsem zorganizoval sraz italských aut u malého Jordánu. Ale některým nebylo vhod prostředí. Chyběl jim dokonce hotel. To my praví fiaťáci jsme jiného ražení. Klidně budeme ležet pod autem a opravovat ho klíči,“ říká a hrdě ukazuje šlapací auto, které koupil pro svého půlročního vnuka. Jaké značky, není těžké uhodnout.