Tady jde o život. Skutečný, ne televizní | E15.cz

Tady jde o život. Skutečný, ne televizní

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Redaktor Sedmičky nahlédl tam, kde o životě a smrti rozhodují sekundy a sehranost lékařů: na traumatologii.

Po zhlédnutí pár dílů seriálů Chicago Hope a Pohotovost mě na olomoucké traumatologii čekalo překvapení hned ze začátku. Plnou čekárnu by televizní divák hledal marně, tady je to klasika. A nejde v ní o sekundy, nýbrž o hodiny – čekání.

Hlásím se u okénka, kde sestra nekompromisně požaduje kartičku pojišťovny. „Jdu za panem doktorem služebně,“ vysvětluji. Mohu tak „předběhnout“ spoustu lidí. Kamenují mě pohledy, ale uklidňuje mě to, že řada z nich čeká na běžné ambulantní vyšetření.

„Tak je to tady pořád. Čeká se až dvě hodiny,“ potvrzuje lékař Radim Vinter. Zpravidla musí řešit drobné úrazy. Vyvrtnutý kotník, zakousnuté klíště a jiná drobná poranění. „Neustále musíme vybírat, který zákrok je potřebnější,“ říká Vinter, který právě v „příručním sále“ vyndal pacientovi z dlaně kus železa. Hned poté ho volají na jiný sál.

Lékaři mezi přístroji

Přecházím tedy na urgentní příjem. A další překvapení. Nikde nikdo. Klid. Žádná fronta, žádný pacient. Čekají naopak doktoři. Lékařka Karin Kaňkovská mezitím předvádí vybavení nad speciálním lůžkem. Monitor, defibrilátor, plicní ventilátor, infúzní pumpy, ultrazvuk a mnoho dalších.

Tady se denně pokoušejí lékaři zachránit lidské životy. Kdo chce po těžkém zranění přežít, musí se dostat co nejrychleji právě sem. Jaká je motivace člověka pracovat zrovna tady? „Líbí se mi, že tady rychle vidím výsledek své práce. Kvůli tomu, co tady vidím, mám ale také větší strach o své dcery a další blízké,“ připouští Kaňkovská.

V lednici jsou připravené čtyři konzervy krve. Vedle vakuových matrací na zlomeniny stojí anesteziologický přístroj nebo zařízení, které dovede díky vysokému průtoku desítek litrů za minutu dostat do pacienta potřebné množství tekutin. Dokonce je umí předehřát.

Na urgentním příjmu jsou čtyři lůžka. „Když se sejde více pacientů najednou, musí přispěchat kolegové z kliniky ane-steziologie a resuscitace,“ říká lékařka. Zastavují se i plánované operace, aby mohli specialisté pomáhat na urgentním příjmu.

O každém pacientovi vědí lékaři předem. „Záchranka nám hlásí vysílačkou, koho vezou, s jakým poraněním či onemocněním a v jakém stavu. Stejně jako předpokládaný čas příjezdu,“ vysvětluje Kaňkovská.

Na lůžko urgentního příjmu se dostane člověk s ohrožením nebo selháním životních funkcí. Tedy dýchání, krevního oběhu či vědomí. Nehody, úrazy, infarkty, mrtvice. Denně jich přijede kolem šesti, sedmi.

Špička výkonu lékařů kopíruje jiné špičky, třeba dopravní. Kvůli konci prázdnin, prvnímu sněhu nebo třeba pivnímu festivalu. „Když je špička v dopravě, je i více nehod. A při změně počasí se zase objevuje více cévních mozkových příhod,“ přibližuje Kaňkovská.

Kdo přijde po svých a zazvoní, ten na „emergency” zjevně nemusí. Někdy pacient urgentním příjmem jen „projede“ na neurologickou či chirurgickou kliniku. Jinak platí, že za ohroženým pacientem chodí lékaři. Potřební specialisté se doslova seběhnou, protože rozhodují sekundy. Důležitý je i timing – načasování.

Schyluje se k akci. Teprve teď si uvědomuji, že mužský hlas ve vedlejší místnosti, v níž jsou zdravotní sestry, zní z vysílačky. „Slyšíme dispečera záchranky. Toto je ale nějaký jednodušší případ,“ vyhodnocuje Kaňkovská informace. Ani tak ale pozornost lékařů nepolevuje. „Do pěti minut, pacientka po epiparoxysmu, stabilizovaná,“ ozve se z vysílačky. Všem je jasné, že na pohotovost míří sanitka s ženou po epileptickém záchvatu. Záchvat byl lehký a žena je při vědomí. Pracoviště pro záchranu života tak míjí a na lehátku míří na neurologickou ambulanci.

Čekáme, co přijde dál. Specialisté ví, že další pacient k nim může dorazit po zemi, ale díky heliportu i ze vzduchu. Na střechu nemocnice k vrtulníku vede jediný rychlovýtah. „Když je opravdu krize, nečekáme ani na to, až se zastaví vrtule,“ říká Kaňkovská.

Záchranné „mraveniště“

Pak to přišlo. Znenadání a hlavně nenápadně. Mužský hlas ve vysílačce. Už mu ani nevěnuji pozornost. Najednou je ale z „urgentu“. Pohotovost i Chicago Hope dohromady. Kolem lůžka kmitají tři lidé, dvě sestry, sanitář a emergency lékař. Nasazují si rukavice, zapínají přístroje. Každý něco sundává, rozbaluje, připravuje. Přicházejí další. Hotové mraveniště. Kaňkovská volá kardiologa. „Tři minuty, pacientka bez tlaku,“ vykřikne někdo. Snažím se nepřekážet. Nerozumím skoro ničemu, co se tady ve spěchu vysloví.

Sanitka doslova dolétne. Když záchranáři překládají ženu na lůžko, napočítám v sále jedenáct lidí. Dveře připomínající vrata se zavřou, najednou stojím na chodbě a vedle začíná boj se smrtí. Jak se po záchranné akci dozvídám, specialisté byli tentokrát úspěšní. Žena přežila. Jak to dopadne příště? Nikdo neví. A tak je to tady pořád dokola.

To hlavní, co ve mně za den na traumatologii zůstává, jsou slova lékařky. „Nejsme všemohoucí, ani roboti. Pokaždé zachránit neumíme. Když se sejdeme po práci, stejně o ničem jiném nemluvíme. Ne každý je o tom schopný mluvit doma a ne každý je vyslyšen,“ svěřuje se Kaňkovská.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.