Místem, které musím navštívit znovu, je Agios Athanassios. Odbočujeme z hlavní silnice a projíždíme zeleným zastíněným tunelem z větví staletých olivovníků a platanů kolem řeky Paramythiosys (Z pohádky pocházející), za městem Perdika (Koroptev). „Tady žijí nereidy, víly,“ prozradily mi děti už loni. Mezi stromy se objeví tradičně bílý kostelík se zvoničkou a venkovním zvonem. „Je to posvátné poutní místo,“ říká Kosta, a před branou i za ní při vstupu na kamenné nádvoří je třeba se pokřižovat prsty omočenými v prameni vytékajícím ze zídky do kamenné nádržky.
Za branou roste pomerančovník obsypaný ovocem, skrze nějž prosvítá slunce. Proti nám vedle kostelíku nad schody stojí prastarý olivovník s rozeklaným kmenem, uvnitř kterého je prostor jako jeskyňka ověšený darovacími předměty. Korálky, sponky, stříbrná srdíčka, obrázky svatých a Ježíška a také ručičky a nožičky. (Darovací předměty se dají zakoupit v klášterech, jež jsou v provozu.) „To se sem dává poté, co se ti splní přání, srdíčko, jde-li o lásku, údy, když chceš uzdravit bolavé ruce či nohy nebo jiné části těla,“ sdělila mi Katka už v loňském červnu. Přání se má vyslovit při trojím projití kmenem ve směru hodinových ručiček.
Síla okamžiku, energií nabité místo mne pohnou k dojetí. Teprve posléze jsem schopna vnímat pověst. Kostel byl postaven někdy kolem roku 1415 a od roku 1890 je oficiálně považován za posvátný. V té době Turci obléhali celé okolí, podmanili si Pargu a okolní vesnice. Třikrát chtěli kostel vypálit a pokaždé oheň záhadně uhasl. Místní stařík jim sdělil, že jej hlídá svatý Athanassios, jemuž je kostel zasvěcen, a že se jim to nepodaří. Potopili tedy jeho ikonu do studny (v místě, kde dnes vyvěrá pramen). Leč vzápětí se obraz vynořil, vystoupil z něj zhmotnělý svatý s mitrou na hlavě, v kněžském rouchu a s berlou v ruce a prohlásil, že na to místo nemají právo a že jej nikdy nedostanou. Ač muslimové, v bázni poklekli a začali i oni to místo uznávat za svaté. Od té doby, kdykoli se konal nějaký soud či spor nebo měla být uzavírána smlouva mezi Turky a Řeky, přísahalo se nikoli na bibli nebo korán, ale na svatého ze studně. Agios Athanassios má svátek 2. května, koná se tu věhlasná pouť s trhy, tancem a grilováním souvlaki, sjíždějí se zde popi předních postavení a mši, jíž se mohou zúčastnit jen muži, slouží nejvyšší pop z Istanbulu. I pro ženy je pak sloužena mše, ale méně okázalá. Ženy zde nelpí na nějaké emancipaci, ani ty mladé, zejména na vesnicích je stále muž mužem a žena ženou, jak tomu bylo odpradávna.
Z Agios Athanassios jedeme úzkou silničkou na pláž Karavostasi. V překladu to znamená Zastávka lodí. Zastávka proto, že tu není přístav ani molo a lodě zde musejí stát na kotvě. Chladný vítr zvedá vlny, mraky jsou bouřkové. Sedíme v kafeniu, pijeme frappé, děti se koupou v bazénu. Hřmí. Mraky tmavnou. Lebedíme si s Katkou v lehátkách a pozorujeme jejich fantastické tvary.
Blíží se tornádo!
Najednou se chlapi vzrušeně zvedají, běží na pláž, stahují a odklízejí slunečníky a něco křičí na pár opalujících se turistů: „Blíží se tornádo!“ Špička z mraku se zvětšuje, černošedá stěna v místě, kde leží Syvota, sahá až k hladině moře, evidentně tam leje a ta nenápadná špička se postupně proměňuje na trychtýř. Tak tohle znám jenom z filmů!
Fotím to a vůbec mi nedochází, jak je to nebezpečné a jak je to blízko. Trychtýř se zvětšuje, mění se ve sloup a spojuje se s vodou z moře zvedající se ve víru vzhůru. Katka se ptá, mají-li tu sklep, abychom se měli kam ukrýt. Všichni jsou napjatí. Blíží se to směrem k nám, lodě, které pluly opačným směrem, jsou neovladatelné, vír je stahuje k sobě a my jen bezmocně koukáme, jak se na obzoru rychle přibližují k ďábelskému sloupu. „Ty to mají spočítané,“ hlesne Katka.
Já stále fotím, nevím, jestli mám strach nebo jestli mne to přitahuje, fascinuje mne síla přírody, síla bohů… V tu chvíli to nehodnotím. Někdo říká, že volají ze Syvoty, kde vichřice na okraji tornáda strhala střechy, vyvrátila stromy z kořenů a některé hotely jsou zaplavené. Tornádo je odsud vzdáleno pět námořních mil, což je zhruba osm kilometrů, a žene se rychlostí 250 kilometrů za hodinu směrem k nám. Velkolepé divadlo…
Tradice řeckých námořníků
Pak se to najednou rozpojilo. Sloup vody shora i zdola zeslábl, rozpůlil se a vzápětí zmizel jako ve filmové prolínačce. Unisono zazněl hlasitý výdech úlevy všech přihlížejících. Kosta nám pak prozradil, že udělal to, co dělávali staří řečtí námořníci, staří rybáři, kteří si pro tyto případy vozí s sebou na lodi posvěcený nůž a tím třikrát tornádo rozříznou a třikrát se přitom pomodlí k Ježíši Kristu. Trojka je pro Řeky posvátné, magické číslo. Kosta to se skálopevnou vírou zkusil rukou, třikrát vyslovil modlitbu a tornádo se rozpůlilo.
V tuto chvíli nezáleží vůbec na tom, jak by se dala situace vědecky vysvětlit, logicky zdůvodnit, vnímáme Kostu jako hrdinu, který nás zachránil, Katka děkuje též za ochranu Agiu Athanassiovi. Řecko je prostě mystické, nevyzpytatelné a nevysvětlitelné. Užívám si tady luxus penězi nezaplatitelný; být okouzlena.
Odjíždíme v dešti, je zataženo. Nějak mi teprve nyní dochází, čemu jsme unikli, a už se mi nechce jít dnes sama na pláž, obzvlášť poté, co mi Katka řekne, že i z moře směrem na Valtos přicházívají tornáda. Ale zatím prý nikdy nebylo takto velké. „Dneska jsme se podruhé narodili,“ prohlásí, a i když mi to zas až tak nepřipadá, asi nepřehání. Ví, o čem mluví, a jde připravit k obědu báječné masové kuličky z mletého telecího s koriandrem a těstovinami v rajčatové omáčce podle starého receptu z Ioanniny. Kosta donesl a otevřel víno na oslavu: „Ja mas!“
Povinnosti žen
V řecké patriarchálně založené společnosti se žena na venkově musí přizpůsobit muži, následovat jej, přijmout jeho zvyky a víru, starat se až do smrti o jeho rodiče, tedy tchána s tchyní, a řádně vychovávat děti. V případě smrti manžela obleče žena bez ohledu na věk černé šaty a ty si, pokud nenajde nového manžela, do své smrti nesvlékne, což se nekompromisně v malých horských vesnicích stále dodržuje. A že manželé v horských samotách právě na stromech nerostou, zejména pro vdovy, je nabíledni.
Provdané ženy nepracují, ve slušné rodině má pouze muž tu čest být v roli živitele, ale i kdyby chtěly, práce tu pro ženy není, a pokud prarodiče neohlídají, neexistují tu školky, jak je známe z našeho prostředí. Před nástupem do školy chodí pětileté děti do školní přípravky, která stejně jako obecná škola končí ve dvanáct hodin. Školní družina je zde neznámý pojem. Lze spatřit ojediněle prodavačky v rodinných krámcích, uklízečky či průvodkyně, ale jde pouze o ženy neprovdané nebo s velkými dětmi.
Mezi ženami panuje čilý výměnný obchod, ta, která má na zahradě pomeranče, vymění je za citrony či sýr u jiné, šaty pro děti se běžně dědí po sousedčiných odrostlých a vůbec si navzájem vypomáhají, jak mohou.
I cizinky, xéni, se musejí přizpůsobit. „Už jsem si zvykla,“ usmívá se Katka, přestože tchán s tchyní ji stále považují za čarodějku, která svýma modrýma očima uhranula jejich syna, a jejich přístup k ní není právě z nejláskyplnějších.
„Nestěžuji si, má to tu své kouzlo, a jak říkají Řekové, nějak bylo, nějak bude.“
Z každého dne mezi nimi si jen potvrzuji, že Řecko je země silných a statečných lidí, kteří i přes svou materiální bídu, v níž nezřídka žijí, se dokážou smát a tančit a radovat se a milovat a být pyšní na svou zem. Umějí žít.
