Taktovka. Ze dřeva i ze slonoviny
Dirigenti je ztrácejí, vztekle rozlamují, házejí po hráčích a zase je sbírají. Především s nimi ale udávají tempo orchestru. Bez taktovky se diriguje špatně. A nemůže to být nějaká obyčejná špejle. Taktovka musí dobře padnout do ruky a dirigenti si svůj nástroj pečlivě vybírají.
Například Leoš Svárovský, který strávil dvanáct let u Komorní filharmonie Pardubice, jich za svoji kariéru vystřídal skutečně hodně. Některé daroval významným pořadatelům, další při práci zlikvidoval. „První byla dřevěná a dostal jsem ji dárkem od vynikajícího českého dirigenta Zdeňka Košlera. Teď mám už tři roky jednu z Japonska a mám ji opravdu rád,“ říká dirigent.
Letos z Pardubic odchází a s ním i jeho taktovky. „Mám sto koncertů ročně, což je vražedné tempo. Diriguji špičkové orchestry. Jsem ve stálém kontaktu s Českou filharmonií, ve Slovenské jsem hlavním hostujícím dirigentem. A od roku 2003 s nimi dělám veškerá turné do Japonska,“ vypočítává Svárovský.
Jen jedna značka
Taktovka patří k dirigentovi asi jako prut k rybáři nebo brusle k hokejistovi. A běda, když jejich oblíbená značka není k mání. S kuriózní příhodou se setkal pardubický dirigent Jaromír Michael Krygel. „Už roky si kupuji taktovku jedné značky. Jezdím si pro ni do Prahy. Před pár lety se stalo, že byly všechny vyprodané a nedaly se za nic na světě sehnat. Později jsem se dozvěděl, že jedna Francouzka po smrti svého muže všechny taktovky skoupila. Jméno značky bylo totiž totožné se jménem nebožtíka,“ vypráví Krygel.
Dvě stovky i tisíce korun
Taktovky stojí od sto padesáti až po tisíce korun. Vyrábějí se ze dřeva, umělé hmoty, skelného vlákna ale třeba i ze slonoviny. Rukověť bývá z korku nebo z těžšího dřeva.
Dirigenti je začali používat až okolo roku 1820. Skladatelé nejdříve řídili orchestr od cembala nebo piana, případně smyčcem od houslí nebo svitkem stočené partitury. Jako první použil taktovku Jean-Baptiste de Lully. Tenkrát to byla dlouhá hůl, kterou bouchal do země, aby muzikanti udrželi tempo. Vynález mu však přinesl smůlu. Udeřil se do nohy, dostal infekci a zemřel na sněť.
Bez taktovky bolí záda
Velkým prosazovatelem taktovky byl Felix Mendelssohn-Bartholdy. Nejprve zápasil s velkým odporem svých houslistů, ale nakonec si prosadil svou. Leonard Bernstein na počátku kariéry dirigoval bez taktovky. Sáhnul po ní kvůli silným bolestem zad. Řídit orchestr pouze gesty rukou je fyzicky velmi namáhavé. Přesto byla jeden čas tendence dirigovat bez taktovky. Potom se ale ukázalo, že tato dřevěná hůlka má pořád svoji úlohu. Že je to prodloužená paže, zaostřený bod, který se dá dobře sledovat.
Ovšem taktovka může být v rukou energického dirigenta i nebezpečným nástrojem. „S velkou vervou diriguje například Douglas Bostock. Stalo se mu, že při koncertu zavadil o pult na noty a taktovka se rozlomila. Jedna půlka mu zůstala v ruce a druhá letěla do hlediště, přistála až v páté řadě. Posluchači se tím dobře bavili,“ říká Vladimír Faltys z Komorní filharmonie Pardubice. Dirigent orchestru z Hallé Daniel Turk už kolem roku 1810 mával taktovkou tak zběsile, že několikrát rozbil křišťálový lustr, který mu visel nad hlavou.
Přísně střežený exponát
Největší taktovka měřila téměř čtyři metry a použil ji R Greer Cheeseman III o přestávce rugbyového zápasu. Zajímavým fenoménem jsou dražby. Buď se jedná o taktovky velmi staré nebo o ty, co prošly rukama slavných dirigentů. Například taktovka Herberta von Karajana je jedním z nejpřísněji střežených objektů Muzea Vídeňské filharmonie.
