Když se během studia na Karlově univerzitě dostala do Paříže, cizina jí učarovala. Zanedlouho proto podnikla další cesty. V Americe učila imigranty anglicky a v Číně si zase vyzkoušela žít mezi chudými rolníky. Životní příhody třiatřicetileté Michaely Schusové, kterou ještě donedávna znali Hradečáci jako Michaelu Říhovou, by vystačily na několik silných dobrodružných knih.
Třiatřicet let. Stihne si za takovou dobu člověk splnit svůj životní sen?
Abych pravdu řekla, nikdy jsem žádný velký sen neměla. Moc věcí dopředu neplánuji, spíš se snažím vážit si každé chvíle. Nikdy nevíte, jestli to náhodou není ta poslední. Včerejšek patří minulosti a zítřek je ještě někde v nedohlednu. Jenom to, co je dneska, se doopravdy počítá.
Při svých cestách jste zažila věci, které vám mnozí jen těžko věří. Která z nich byla nejbláznivější?
Třeba to, jak jsem ve Státech byla za teroristku. Když jsem si chtěla lépe prohlédnout Niagarské vodopády, nevědomky jsem překročila hranice mezi USA a Kanadou. Zabásli mě a několik dní jsem poslouchala, jak naše republika podporuje terorismus. „Z Česka sem stejně jezdí jenom samí cikáni,“ křičeli na mě celníci. Nevím proč. Amerika je přece země rovných příležitostí, ne?
Přesto jste tam zůstala. A zatoužila vyzkoušet si práci s postiženými lidmi.
Kontaktovala jsem agenturu. Ta mě poslala do ústavu do hor, kam lidi vozili své těžce postižené příbuzné odpočívat. Aby majitelé areálu ušetřili, najali pouze třetinu potřebných ošetřovatelů. Samé mladé holky. Pak jsme se musely starat o čtyři dvousetkilové ženy, které se houpaly na nohou, házely jídlo a útočily na nás. Všechny jsme byly pokousané, poškrábané, a jedna Ruska dokonce přišla o prst na ruce. Místo pomoci ji ze dne na den vyhodili.
I proto po letech strávených v zahraničí tvrdíte, že Česko není zase tak špatné?
Ano. Česká republika je nádherná země a já jsem tu vcelku spokojená. Jediné, co mi hodně chybí, je oceán. Lákalo by mě mít domeček někde na pobřeží jižní Francie nebo třeba v Itálii. Ale Čechy mají bohatou historii a kulturu, za kterou jsem vděčná.
Kultury jste si jistě užila dost, když jste pracovala jako průvodkyně na hradech a zámcích.
Občas ještě v létě provádím. Když jsem byla mladší, můj otec chtěl, abych pomáhala stavět komín. Já se radši vypařila a šla se na práci zeptat na hradecký zámek. Tam mě vzali, no a pak už to nějak vyplynulo samo. V češtině, v angličtině a ve francouzštině jsem kromě Hradce prováděla i v Třeboni, na Konopišti nebo Českém Krumlově, který jsem si zamilovala nejvíc. Jak chodby a místnosti zámku, tak tajuplné uličky města.
Kromě Hradce a Prahy jste učila angličtinu i v Číně. Jací jsou tamní studenti?
Všichni stejní! Bylo dost těžké naučit se jejich jména. A teď vážně. Mladí Číňané jsou za možnost studia na univerzitě vděční. Třídy jsou také dost nevyvážené, sedmdesát procent studentů jsou kluci. Dívky končí špatně. Přijedou bohatí cizinci, udělají holce dítě, zapomenou na ni a odjedou. Nová matka, které mnohdy není ještě ani patnáct let, se pak i s dítětem třeba zabije. Jenom proto, že ji její rodina zavrhne. Jinak by měla velikou ostudu, a to ty dívky prostě neunesou. Raději ani nezmiňuji nechvalně známé „candyshopy“ (nevěstince s malými dětmi poz. redakce).
Máte jen pár týdnů po svatbě. Co se tím ve vašem životě změnilo?
Samozřejmě si zvykám na nové příjmení. Hned na matrice jsem se spletla a podepsala se Šusová místo Schusová. Moje bláznovství, myslím, také dobře dokresluje fakt, že jsme si jako svatební dar vybrali dalšího psa z útulku. K velkému vlčákovi Athosovi nám tak přibyla malá labradorka. Zatím je docela sladká, ale uvidíme, až vyroste.
V datu narození máte dvě sedmičky. Přinášejí vám v životě štěstí?
Nevím, jestli je to díky letopočtu, ale jsem šťastný člověk. Na rozdíl od většiny lidí si dokážu užívat i malé věci, třeba šálek kvalitního čaje, dobrý film nebo i jen to, že venku právě svítí sluníčko.
