Sedmdesátá léta minulého století, pozdní podzimní odpoledne v Bratislavě. Nad Dunajem na mostě SNP přistálo UFO. Pod hradem Děvín, tyčícím se nad zákrutem řeky, je dvojitý plot z ostnatého drátu s elektřinou a pásmem pečlivě uhrabaného písku mezi ploty – to aby bylo možné identifikovat případné stopy. Pohraniční stráž ve dvojicích – a po setmění s výkonnými světlomety – prochází co chvíli od jedné strážní rozhledny k druhé. Z Děvína je vidět na druhý břeh, kde rakouští rekreační rybáři mlčky sledují plováky svých prutů. Druhý břeh, kam se nikdy nepodívám. Na bratislavském autobusovém nádraží čekám spolu s matkou na tetu Juditu, která co tři čtyři měsíce přijíždí z Vídně. Vdala se tam hned po osmašedesátém a pro nás představuje jediné živé spojení se světem na druhém břehu.
Autobus se stříbřitou třícípou hvězdou na masce tiše dobrzdí u prvního nástupiště. Vevnitř se rozsvěcuje měkké světlo, pro mě vzácnější než záře svíček na vánočním stromku. Krásní lidé berou své tašky plné voňavých šatů a kosmetických přípravků a beze spěchu postupují ke dveřím. Čekám hned u schůdků, aby mi neunikl závan vzduchu s vůní velkého světa.
Dreh und Trink
Teta Judita je bytost z parfému, cigaretového kouře, džínoviny, kůže, vysokých bot a nadýchaných kadeří. Objímá mne a já už vím, že u nás doma ze své velké cestovní tašky od Diora vytáhne nové džíny pro mě a pro sestru, velké balení žvýkaček Wrigley (vždy Spearmint, Doublemint i Juicy Fruit), pastelky Pelikan a nesmyslně chemicky vyhlížející lahve limonády Dreh und Trink. Poselství z druhého břehu.
Dnes se volně rybaří na obou březích Dunaje. Pod Děvínem vede cyklostezka do Hainburgu, kam se dá v neděli příjemně zajet na kafe či na pivo. Teta Judita pozbyla auru výjimečnosti, stejně jako žvýkačky Wrigley. Je populární tvrdit, že ostnatý drát železné opony jsme vyměnili za zlatou klec spotřeby. Dokonce že bychom oželeli ty diory a mercedesy, pokud by se vrátila doba, kdy na mostě Slovenského národního povstání přistálo UFO a za mostem vyrostlo zcela nové betonové město – Petržalka. Já jsem však po letech objevil v supermarketu nebezpečně chemicky vyhlížející lahvičku nápoje Dreh und Trink a uvědomil jsem si, že už navždy bude součástí mého dětského snu o druhém břehu.
Nemáme pro značky ve svém vědomí nějakou kůlnu, kam bychom je mohli pohodlně odložit. Jsou to znaky, ale mají sílu vytvářet naše já – stejně jako další formativní síly: rodiče, prostředí školy, prostředí dětské imaginace. Už neodejdou. Jsou součástí našeho světa podobně jako povrchové skládky odpadu, galerie a muzea, technologie, architektura nebo kulturní krajina. Značková „gramotnost“ a „hygiena“ jsou projevem rozumného nakládání s našimi životy a měli bychom se pokoušet je veřejně provozovat.
*Titulek je aluzí na dlouholetý slogan rakouské centrály cestovního ruchu: „Rakousko voní barvami, poslechněte si.“
Tomáš Hrivnák je odborníkem na budování značek – rozuměj značek obchodních. Původně lingvista a literární vědec pracoval pro mnoho značek postupně jako textař, stratég i poradce v reklamních agenturách MARK/BBDO, TBWA či EURO RSCG. Dnes řídí svoji poradenskou firmu a pomáhá klientům vidět svět značek jako hřiště významů, které přikládáme své spotřebě. Někteří klienti ho za to dokonce platí.
