Zvláštní muž. Na čele sluneční brýle jako Tom Cruise, rozevláté vlasy, úsměv, jenž visí v pokojících dospívajících slečen a od novinářky galantní odstup. Když ale dojde na psa, který mu zemřel, těžko překonává dojetí. A život, zdá se, vidí hodně realisticky. I když by to asi nepřiznal naplno, v Divadle na Vinohradech, kam odešel z boleslavského angažmá, moc šťastný není.
Nyní příliš v divadle nehrajete, čím to je?
Asi z mnoha důvodů. Zaprvé je v souboru mnoho herců. Záleží také na tom, zda jsou v uváděných hrách role pro typ a věk kluka, jako jsem já. A potom je to samozřejmě o důvěře vedení divadla a režisérů, zda jsou ochotni mi úlohu dát. Byla by to tedy spíš otázka na někoho jiného. Samozřejmě i já se často ptám, proč to tak je. Ale všichni říkají, že musím vydržet.
Nelitujete odchodu z boleslavského souboru?
Obvykle svých činů nelituji. Ale na tamější lidi hodně vzpomínám a i se s nimi často vídám, zastavím se třeba na zkoušce. Nemám s čím boleslavské angažmá porovnat, víc jsem jich už nevystřídal, ale tuším, že mi tam laťku nastavili hodně vysoko. Soubor znamenal jakousi širší rodinu, lidé mi byli blízcí, rozuměl jsem si s nimi. Po této stránce mi tam bylo dobře. Náročné ale bylo dojíždění, navíc řada představení se hraje na zájezdech. Tím, že jsem přešel na Vinohrady, jsem ušetřil spoustu času. Vzpomínka na Boleslav je ale nádherná, člověk se na představení těšil. Alespoň já jsem to tak měl.
Na kterou roli z té doby si vzpomenete?
Měl jsem rád Příběh koně, ve kterém jsem v Boleslavi hostoval ještě při studiu na konzervatoři. Velkou zkušeností pro mě pak byl Valér v Tartuffovi v režii Miloše Horanského. Už pracovat s ním byl zážitek a i role mi byla blízká, hravá, sympatická. I když jsem dostal větší úlohy, například v Mariovi a Fanny či v Rozmarném létě, mému srdci byl nejbližší Valér.
Ve filmu jste debutoval v Kvasce rovnou hlavní rolí. Ve druhém filmu Veni, vidi, vici to byla opět hlavní úloha. Nejste spíš filmovým hercem než divadelním?
Rád bych byl obojím. Divadlo je přeci jen větší řemeslo, klade často větší nároky a je to adrenalin, i když filmová práce může být také obtížná. Byť jsou v představení stejná slova i lidé, nikdy nebude stejné, je živé a neopakovatelné. Na film se zase můžete dívat po letech. Navíc já se pouze divadlem nejsem schopen uživit, film pro mne znamená spolu s prací pro televizi finance. Potřebuji aspoň občas něco natočit, abych vyšel, jen divadlo mi náklady nepokryje. Rád bych proto kombinoval oboje. Nevím ale, zda na to mám schopnosti.
Teď něco točíte?
S režisérem Dušanem Kleinem seriál Cukrárna, kde mám menší roli. Roztočený je také film Listopad s Američanem Garry Griffinem, který dostal Oskara za dokumentární film. Máme hotových pár scén o revoluci z roku 1989, ale ještě se shání peníze. Na jaro a léto pak mám rozjednaného něco dalšího, to ale ještě není jisté.
Kvůli roli trestance v Kvasce jste chtěl do vězení, kvůli Veni, vidi, vici jste se učil golf. Co byste rád prozkoumal příště?
Cokoliv. Rád se učím nové věci. Ale mou velkou vášní je létání, takže bych si hrozně rád někdy zahrál pilota a měl možnost si při natáčení zalétat.
Pro roli letce by vás ale asi ostříhali… To je mi úplně jedno, já si na vlasech nezakládám. Mám je jen proto, že to po mně režiséři filmů vyžadují. Naopak, rád bych se nechal ostříhat, protože mě dlouhé vlasy otravují. Ale holt mě živí, takže je musím mít takhle.
Rád si prý plníte sny. Létání patřilo mezi největší.
Ano, zčásti jsem si ho už splnil, udělal jsem si na podzim pilotní průkaz na ultralehká letadla. A je to nádhera, naprosto to splnilo má očekávání. Rád bych pokračoval i v dalších leteckých kategoriích, ale ty jsou čím dál dražší, takže bych musel opravdu moc natáčet. Kvůli penězům se ostatně málo věnuji i dalším koníčkům. Každá sranda něco stojí, a buď mám práci, ale nezbývá mi na nic čas, nebo mám čas, ale chybí mi peníze. Pilotování letadla je jako řízení auta, chce cvik, dá se zapomenout, což bych nerad. Žere mi proto nyní většinu financí a třeba potápět jsem se už nebyl několik let.
Jaké tužby si chcete splnit dál?
Ze zážitkových snů už jsem si splnil asi vše, co jsem si jako kluk přál. To zní hrozně, co? Teď mám spíš sny jiného druhu, takové ty, aby se neschylovalo k válkám, nestoupala agresivita mezi lidmi, aby měl člověk práci a mohl při ní dělat koníčky, rodina byla zdravá a podobně.
Zmínil jste rodinu, chystáte se založit vlastní?
Tohle neumím plánovat, až na to bude čas, přijde to. Nijak se tomu nebráním, na druhou stranu nevidím důvod, proč spěchat. Nechávám to plynout.
Máte samé adrenalinové koníčky, hlásíte mamince, že si jdete zalétat?
Většinou ano, protože se někdy proletím nad jejich domem, a když jim o tom neřeknu, dostanu vynadáno, že mi nemohli zamávat.
Takže vás fanynky mohou zahlédnout i nad Boleslaví?
Mohlo by se to stát.
A jak často se dostanete na Boleslavsko po zemi?
Záleží to na práci. Většinu svých volných dní trávím u rodičů v Bezně, mají na konci vesnice dům se zahradou. Nejsem tam každý týden, ale když už přijedu, zůstanu tři čtyři dny. Městský život mi vyhovuje, ale stačí mi pár dní, pak mám rád klid na venkově. Navíc mě baví práce jako štípání dřeva.
Potkáváte se tam s kamarády?
To ne. Vídám se jen s rodinou, ale v širším kruhu. Mám tam babičku, setkávám se pravidelně také se sestřenicemi z Mnichova Hradiště.
A tam máte i vašeho psa?
Už bohužel ne, umřel na přelomu podzimu a zimy. Byla to smutná příhoda. Zatoulal se k nám, takže přesně nevíme, kolik mu bylo let, ale pravděpodobně kolem deseti, třeba pět let ještě mohl být s námi. Byl členem rodiny. Uvažovali jsme, že bychom si nového psa pořídili na jaře, ale každý je jiný a žádný vám nenahradí toho starého. A ani to samozřejmě nikdo nechce.
