Tortura v autě

Jak dobrý (či spíš špatný) řidič jsem, poznám vždy, když mi spolujezdce dělá můj otec. Zrovna nedávno – jedeme po vesnických silničkách a otec začíná se svými připomínkami. „Už tam měla bejt čtyřka,“ říká na adresu mého řazení rychlostí. V očekávání dalších „rad“ pouštím hlasitěji rádio. Marně. „Jedeš přes vesnici, zpomal,“ letí ke mně jeho další poznámka, když se ručička tachometru přehoupne lehce přes padesátku. Z rádia zní Nohavicova píseň „Až to se mnou sekne“ a mně z čela stéká pot. „Co kdyby tam někdo vyjel,“ ptá se pro změnu řečnicky, když neopatrně projedu zatáčku. Rádio už zesílit nejde. Vystupuju z auta a znovu vím, jaký jsem řidič. Také však tuším, že ke svému potomkovi se budu chovat stejně. Dobrý otec je totiž lepší než sto učitelů. Já takového mám.