Tovačovská: nejhorší adresa v Přerově

Holobyty v Tovačovské ulici v Přerově jsou konečnou stanicí pro problémové nájemníky. Redaktorka Sedmičky nahlédla do soukromí lidí, které neochota nebo neschopnost platit nájemné přivedla až na periferii Přerova.

„S příchodem jara to tady žije, většina nájemníků z holobytů nechodí do práce, takže od rána do večera jsou venku. Někdy si ustelou i na trávě,“ popisuje Marcel Jánský, který touto lokalitou chodí denně do zaměstnání. V Tovačovské ulici jsou dva domy s holobyty. V nich je čtyřiadvacet bytů, z toho je devět obsazených. Některé z nich se už zřejmě brzy zaplní. Město totiž podalo už jednačtyřicet soudních návrhů na vyklizení bytu.

Za léta strávená pod jednou střechou si už obyvatelé Tovačovské ulice na sebe zvykli, sžili se a sousedské nesváry je rozhodně netrápí. Naopak. Některé rodiny se už i pokrevně propojily a vyrůstá tu další generace. Dvaapadesátiletý invalidní důchodce Ján Horvát bydlí v holobytě už devět let. A nestěžuje si. Má šest dětí, dva psy a čtyři kočky – a je rád, že rozverné děti a štěkající psi tady nikomu nevadí. „Byt je plný postelí. Když se sejde rodina, tak ať je kde přespat,“ vysvětluje Horvát.

Ve dvou místnostech má devět lůžek, takže jiný nábytek se sem skoro nevejde. Dokonce ani kuchyňská linka ne. S tím ale otec od rodiny problém nemá – venku má kamna na dřevo, a když venku nemrzne, už na nich kuchtí. „Před domem mám kuchyni včetně stolu a židlí. Tady jsme slavili i narozeniny. Hluk nikomu nevadí, jsme daleko od ostatních domů,“ říká Horvát.

Za pravdu mu dává i sousedka Vlasta Koutná. Její rodina je v celém domě jediná neromská – i když už ne tak docela. Její syn žije s dcerou Jána Horváta a mají spolu devítiměsíční dceru Natálii, která ještě více upevnila sousedské vztahy. Její babička Vlasta Koutná by ale přesto ráda holobyty opustila a usadila se na lepší adrese.

„V holobytě jsme bydleli deset let. Vloni se nám podařilo získat od města byt. Jenže jsme tam vydrželi jen půl roku. Přišla tuhá zima, manžel jako zedník neměl práci a nezbylo nám na nájem. Od 1. března jsme proto zase zpátky v holobytech,“ říká zklamaně Vlasta Koutná.

K bydlení na periferii Přerova má výhrady. A to i přesto, že si byt podle svých možností už upravili – místo tureckého záchodu mají klasický a nechybí jim ani místo na vaření. Na co si ovšem ani po letech nezvykla, je chybějící koupelna.

„Musíme se umývat v dětské vaničce, to je nedůstojné,“ myslí si Koutná. Sen o vlastní koupelně se jí ale letos koncem zimy jevil jako nepodstatný – a to v porovnání s dalším problémem, „Když jsme se sem letos nastěhovali, tak byla zamrzlá voda. Musela jsem s bandaskou chodit přes celý Přerov ke tchyni. Na městě nám pořád slibovali nápravu, ale na tu jsme se načekali,“ podotýká Koutná.

Že je v holobytech pohodové jaro i léto, ale o to horší zima, není žádným překvapením. Stejně jako fakt, že nájemníci mají mnohdy problémy s placením elektřiny, která domy vytápí. Někteří obyvatelé se tak snaží na topení ušetřit.

„Zamrzlá voda má samozřejmě souvislost s úrovní vytápění, kterou si zajišťují nájemníci. Přípojky do domů rozhodně zamrzlé nebyly,“ říká ředitel Domovní správy města Přerova Antonín Čechák.

Okna jen drátěná

Olga Balogová má pětadvacet let, tři děti a v holobytě bydlí se dvěma bratry a maminkou už třetí měsíc. Také ona je spřízněná s rodinou souseda Jána Horváta. „Je to můj strýc, takže vycházíme dobře. Jsem ráda, že tu v holobytech žije jen devět rodin. Když se sejde na jednom místě hodně Romů, je z toho jen brajgl. Míň lidí se líp domluví,“ říká Olga Balogová.

Holobyt, ve kterém žije, si už částečně zabydlela – na zemi má položené linoleum, v obýváku stěnu, dokonce i malá kuchyňská linka se tu vměstnala. „Já spím s dětmi na manželské posteli, moje maminka má přistýlku na zemi, bráchové přebývají v obýváku. Ještě se ale zařizujeme,“ podotýká Balogová.

Děti v pokojíčku nemají moc hraček, ale počítač jim neschází. „Snad nám kvůli tomu nebudou dělat na sociálce problémy,“ strachuje se matka dětí od tří do sedmi let. Druhým dechem ale dodává, že co nevidět budou synové potřebovat počítač i k výuce do školy, takže snad jeho existenci nebude muset před úřednicemi obhajovat. Co jí na novém bydlení ale nejvíce rozčiluje, je drátěné sklo místo klasických oken.

Poukazuje i na to, že několik drátěných oken je už rozbitých – a podle ní by lidé z magistrátu měli zajistit jejich opravu. Antonín Čechák ale uvádí její mylnou představu na pravou míru.: „Zasklívání rozbitých oken si zajišťuje a hradí podle nařízení vlády vždy nájemce,“ vysvětluje Čechák.

Proč nemáme hřiště?

Čtyřicetiletý Jan Kroka je v holobytech nováček – nastěhoval se teprve před měsícem. A to i s manželkou, šesti dětmi, zetěm a vnučkou. Také pro něho bylo vstupenkou na periferii neplacení nájmu. Ze života tady je ale zklamaný. Doslova říká, že mu chybí více prostoru pro důstojný život.

„Bydlí tu hodně dětí, tak proč tu město neudělá hřiště s průlezkami, houpačkami a pískovištěm? Peněz má magistrát dost,“ domnívá se Kroka.

Nelíbí se mu ani to, že je dům s oloupanou fasádou nevzhledný a dělá Přerovu ostudu. Nejvíce ho ale fascinuje, že má v bytě elektrické podlahové vytápění. „To je nelogický výsměch. Sem se dostávají nejchudší lidi z města, kteří nemají na nájem. A přitom musí platit nejdražší energii. Nechápu, proč nejsme napojeni na teplárnu,“ kroutí hlavou Kroka.

Podle ředitele Domovní správy je toto jedinou možností, jak byty udržet v obývatelné – protože co tu není zabetonované, to mizí. „Při zřizování holobytů jsme v domě instalovali konvektory, abychom předešli devastaci dřevěných částí bytů. Jenže konvektory po zimě končily v zastavárnách, a proto jsme zvolili podlahové topení,“ vysvětluje Čechák.

Co si myslíte o holobytech a jejich obyvatelích vy?