Raz, dva, tři, čtyři. Rozléhá se po strakonickém bazénu, jako by tady měli vojáci pochodové cvičení. U schůdků do vody stojí žena a vyťukává do nich rytmus kovovou tyčkou. Před ní se občas vynoří noha, jindy zase ruka a potom několik hlav najednou. Táborské akvabely drilují na soustředění novou sestavu.
„Zvuk je pod vodou dobře slyšet. Holky dělají do rytmu různé prvky,“ vysvětluje jednu z trenérských metod Klára Jurenková. Je z Prahy, ale táborským akvabelám často pomáhá. Když sama závodila, dokázala se prosadit až do české reprezentace.
Na posledním tréninku ve Strakonicích právě vede skupinu dívek, které patří v oddílu k těm starším. Je jim zhruba od čtrnácti do sedmnácti let. „Ještě před soustředěním to vypadalo, že některé s akvabelami seknou. Ale teď se mi zdá, jako by dostaly novou chuť do tréninku,“ říká.
Učí se tančit bez dechu
Podle ní je náročné dostat se na vysokou úroveň. Kdo chce uspět, musí trénovat každý den několik hodin. „Z toho, co musí akvabely zvládnout, je těžké snad úplně všechno. Musí umět slušně plavat, k tomu mít aspoň trochu hudební sluch, dobrou pohyblivost kloubů a zvládat základy gymnastiky,“ jmenuje Jurenková některé ze zásadních předpokladů.
Sestavy například u starších žákyň trvají čtyři minuty. Z toho jsou navíc akvabely až jednu třetinu času pod vodou. „Ovládat dech je pro táborské holky asi nejtěžší. Když je akvabela zadýchaná, ztrácí na technice a výkony jsou křečovité,“ popisuje Jurenková.
Táborské trenérky Monika Štekerová a Simona Šebestová vysvětlují, že porota při závodech hodnotí také výraz. „Je to zároveň herecké představení. Záleží i na plavkách a líčení. Akvabely se musí nad vodou usmát a tvářit se tak, jak se to k sestavě hodí,“ shodují se.
Rozhodčí musí oslovit také styl hudby, na kterou ve vodě tančí. Výběr je zásadní pro trenéry i samotné akvabely. „Jednu písničku potom slyšíme pořád dokola. Na tréninku, závodech. Je důležité, aby se nám všem líbila,“ vysvětluje Šebestová.
Obě trenérky už aktivně nezávodí, ale od tohoto sportu podle nich nadobro odejít nejde. „Na konci roku je člověk hodně unavený. Čtrnáct dní si odpočine, ale pak se už zase těší. Pro mě je to záležitost na celý život,“ svěřuje se Monika Štekerová. Do bazénu chodí dívky trénovat téměř každý den. Důležitá je ale i příprava mimo vodu. „Když se sestavou začínáme, pilujeme ji převážnou dobu na suchu. Až si holky prvky zažijí, můžou je potom víc cvičit ve vodě,“ říká Simona Šebestová.
Nechtějí být profesionálky
Akvabely dříve oficiálně označovali jako balet ve vodě. A právě baletní průprava nesmí chybět ani dnes. Aby závodnice nacvičené kreace pod vodou dobře zvládly a pracovaly dobře s dechem, mají na nosu skřipec.
„Vydržím bez dechu dvě minuty patnáct vteřin. I tohle musíme trénovat. Ponoříme se pod vodu kus od kraje, protože je to potom těžší,“ říká čtrnáctiletá Veronika Janoušková, která k akvabelám utekla od tenisu.
„Jsme tenisová rodina. Chtěla jsem dělat něco jiného. Přes kamarádky jsem se dostala k akvabelám,“ dodává.
Sedmnáctiletá Adéla Ludvíková je oproti kamarádce o něco horší. Její rekord bez dechu pod vodou je minuta čtyřicet sedm vteřin.
Nejkratší dobu patří mezi vodní baletky šestnáctiletá Agáta Chudinská. Začala ve třinácti. „Necítím to jako nevýhodu. Ale problém mám s tím, zvládat závody psychicky. Stres ovlivňuje i to, jak dobře se vám drží dech pod vodou. To se potom projeví na celé sestavě,“ vysvětluje.
Souhlasí s kamarádkami, že spíš než na závodech chtějí jen vystupovat na akcích. Chápou je i trenérky. „Profesionálové mají víc jak pětihodinové tréninky denně. I u dětí je znát, kolik času akvabelám věnují. Potom jsou mezi nimi na závodech velké rozdíly a deptá je to. I když táborské holky mají pět tréninků týdně, je to pořád málo a oproti některým týmům ztrácí,“ vysvětluje Štekerová.
Váží si proto každé dívky, která se nenechá odradit a dál cvičí. „Není časově možné, aby trénovaly víc. Ale všechny nás těší, když se nám sestava podaří. Nezvládneme třeba tolik prvků, ale jsme schopné je udělat dobře. Zkrátka se radujeme ze sportu jako takového,“ dodává Štekerová.
Podle obou trenérek se výkony akvabel posouvají výrazně dopředu. Každý rok je v tomhle sportu znát. „Ještě třeba na olympiádě v Atlantě předváděly sestavy, které jsou pomalu na úrovni dnešních žákyň. Tempo se zrychluje a teď třeba už nikoho nepřekvapí, když dívky létají čtyři metry vzduchem,“ dodává Štekerová.
Do táborského oddílu akvabel chodí zhruba pětačtyřicet dívek. V pátek 17. září tu dělají první nábor. V akci jsou dívky vidět například na Vánočním plavání.
