Tři, dva, jedna, start. Sto pravá tři, váže levá pět. Brzda
Posádky soutěžních automobilů se v pátek 16. dubna ve tři hodiny odpoledne z klatovského náměstí Míru vydají na trať populární Mogul Rallye Šumava Klatovy. Ve dvoudenním klání na Klatovsku a Vimpersku je prověří patnáct rychlostních zkoušek. Roli navigátorky si vyzkoušela redaktorka Sedmičky. Poprvé v životě. Posadila se do kokpitu žluté Škody Fabia A5 vedle loňského vítěze mezinárodního mistrovství České republiky ve třídě N1 Michala Kravce z Klatov.
Odteď je ze mě navigátor
Třímám v rukou itinerář a bedlivě zkoumám, jak se podle něj dostat na start druhé a páté rychlostní zkoušky Koryta– Slatina. A hlavně v kolik hodin tam máme přesně být. Práce spolujezdce totiž není jen o hlášení zatáček, stará se i o harmonogram. Hlídá čas.
„Všechno je o čase. Do kontroly se musíme dostavit ve své minutě. Ani moc brzy, ani pozdě. Za všechno je penalizace, za pozdní příjezd dostaneme deset vteřin, za dřívější dokonce minutu,“ vysvětluje čtyřicetiletý Michal Kravec. Jsme za vesničkou Koryta na startu erzety, která začíná krátkou rovinkou do velice mírného stoupání. Odpočítávám, pět, čtyři, tři dva, jedna – vyrážíme. Mistr volantu sešlápl plyn a mě zrychlení řádně přikovalo do sedačky. „Tady můžeme mít tak sto až sto dvacet,“ podotýká pilot. Přesto já statečně hlásím sto pravá tři.
„Dál,“ touží po další hlášce pilot. Srdce mi buší. Pokračuji – sto pravá dvě drž sedmdesát. Mrknu okem ven. „Už jsme jeli pravou deset,“ upozorňuje mě trpělivě Michal Kravec. První kapka potu mi stéká po tváři, ale já na ni nemám čas. Chytám se, raduji se – levá dva. „Už jsme dávno ve vsi, v Tetěticích, to je pravá pět,“ podotýká jen závodník. Neodvažuji se na něj pohledět, oči mám zabořené do itineráře. Cítím se dost provinile. Vyschlo mi pěkně v krku. Začíná mi být dost horko, a to jsme ukrojili ze zhruba čtrnáctikilometrové erzety jen několik málo kilometrů.
„Brzdím na poslední chvíli, zatáčku co nejrychleji profrčím a ze zatáčky akceleruji, co to jde,“ vysvětluje. „Pojedu při zdi, na srdíčko, podržím to tam. Zařadím dvojku, trojku, držím pod plynem, dám čtyřku a jsme venku,“ popisuje průjezd Michal Kravec. „V pohodě,“ směje se. „Pokračujeme,“ dodává mi odvahy do dalšího navigování. Povedlo se mi najít tu správnou řádku, alespoň doufám. Hlásím rovina sto – horizont – levá osm kosa. Chytila jsem se, v duchu se raduji a nevadí mi ani přelet horizontu u Věckovic a sešup dolů, který způsobil, že žaludek mám až v krku. Zvednu hlavu a mrknu ven. Krve by se ve mně nedořezal.
Před námi křižovatka, dá se jet jen vlevo, nebo vpravo, ale můj pilot nevypadá, že by se chystal točit volantem. Jak to, vždyť už jsme tak blízko, před námi příkop, stromy. Řítíme se do křižovatky, tlačím se do sedačky, zavírám oči, pouštím itinerář a snažím se něčeho chytit. „Dobrý?“ starostlivě se ptá Michal Kravec. Žiju? Žiju. Opatrně otvírám oči. Jen pípnu – dobrý.
„Vždyť jsme nejeli na krev, normálně přes ručku,“ snaží se mě uklidnit muž po mé levici. Marně. Jsem zpocená, ruce se mi klepou, na itinerář nedosáhnu, jsem přikurtována bezpečnostními pásy. Ale závodník má se mnou trpělivost. Přibrzdil, odepínám se a šmátrám po papírovém pomocníkovi. Mám ho. Zkusím to znovu, ale nenacházím potřebný klid, natož tu správnou řádku. Jsem ztracená. Ale to už jsme v lese a stoupáme na horizont, po jehož přejezdu sjíždíme do Poleně.
„Může to klouzat, na vozovce může být jehličí, listí. Po průjezdu aut se tu může cokoliv změnit,“ vysvětluje. „Mišáci tady mají určitě tak dvě stě dvacet,“ konstatuje na rovince před Polení. A já brzdím. A doufám, že Michal Kravec se nebude chtít mišákům vyrovnat. Už nehlásím levá tři váže pravá čtyři. Ani nevím, jak jsme dorazili do Slatiny. Do cíle erzety. „To byste si zvykla,“ chlácholí mě závodník. Mlčím a vím, že nezvykla. Před očima mám pořád ty stromy. Opět mě polévá horko a vím, že soutěžáky budu už navždy sledovat s obrovským obdivem.
Navigátor ze mě nebude
„Snažila jste se. Nechci vás urazit, ale moji skvělou spolujezdkyni Petru Kubíni si nechám. Chci dojet do cíle,“ říká jezdec Michal Kravec, který bude mít na Šumavě premiéru ve třídě A5. „Přestavěli jsme auto a přestoupili jsme z N1. Uvidíme, jak se se změnou popereme,“ podotýká závodník, který se letos ještě chystá jet na soutěž do Českého Krumlova, Příbrami, na Bohemku a políčeno má i na jeden zahraniční závod.
„Já bych klidně jezdil víc, ale všechno je to o penězích. Tak jsem rád alespoň za tohle,“ dodává čtyřicetiletý chirurg, který si může užívat v kokpitu závodního auta především díky Josefu Dvořákovi, skvělému týmu mechaniků, partnerům a dalším lidem, kteří mu pomáhají. „Mým snem je zkusit nějakou zimní rallye nebo jet Monte Carlo,“ přiznává Michal Kravec, jehož žlutá fabie bude mít na Šumavě na dveřích číslo 56.
