Jaroslav Samson Lenk patří k silné generaci folkových písničkářů, kteří přišli na svět ve slavné éře autorské hudební soutěže s názvem Porta. Na přízeň publika či nedostatek práce si ale nestěžuje ani dnes, kdy už Porta dávno není, co bývala.
Co dělá písničkář v zimě, když nejsou festivaly?
Připravuje znělky do rádií a pracuje na tom, co by se mělo vydávat na jaře. Loni mi bylo pětapadesát, tak jsem si sestavil cédéčko, kde je výběr padesáti nejlepších Samsonových písní plus pět novinek. Zároveň dopisuju knížku, kterou jsme před časem začali s Vlastou Redlem a Slávkem Janouškem.
Jak se bude jmenovat?
Původně měla pracovní název Kdo je větší kretén, ale pak jsme to změnili na My tři a já. Je to trilogie, která se liší v názvu jen jménem autora.
Co se lidé dočtou?
Nejdřív jsme chtěli psát o našem společném cestování. To se tam samozřejmě taky objevuje, ale vlastně je to hlavně o tom, na co všechno člověk v životě přijde díky kamarádům. Cestování a kamarádění pomáhá člověku získávat nadhled a širší rozhled.
V čem vám právě Vlasta Redl a Slávek Janoušek rozšířili obzory?
Vlasta určitě v tom, jak velký chaos se dá uřídit. On je totiž mistr chaosu. Cokoli jednoduchého dokáže během tří minut neskutečně zamotat. Věnuju mu kapitolu nazvanou Když on naše Vlasta… On totiž vyrůstal v čistě ženské rodině, kde chyběl příklad mužského chování, a díky tomu má pohled na svět víc ženský. Teprve od něj jsem pochopil, jak to se ženami vlastně je. Od Slávka jsem se zase naučil, že „vy vole“ se říká mnohem hůř než „ty vole“, čili že není nutné si hned s každým tykat. A že od věci není ani preciznost a zvídavá šťouravost. V tom je on, pan učitel, mistr. Ale tahle knížka není jen o nich. Je i o kamarádech ze skupiny Hop trop. Od nich, jmenovitě od Ládi Huberťáka Kučery, jsem se naučil, že písní jsou čtyři druhy: ke zpěvu, k tanci, k poslechu a zbytečné.
Jak důležití pro vás kamarádi jsou?
Je dobré mít tolik kamarádů, kteří sami něco tvoří a kteří si někdy na něčem zlámali vaz. Protože tím, že se s vámi dělí o své zážitky, zkušenosti a poznatky, vás obohacují a vzdělávají.
Jsou tedy kamarádi tím nejdůležitějším, co vás v životě potkalo?
Ženy, s nimiž jsem žil, jsou také důležité. Existuje mnoho typů žen, ale člověk si pořád bere tu samou. To se neodvíjí od ní, nýbrž od toho, jaký je ten dotyčný, který si ji bere. Všechny moje ženy byly v pořádku, to já jsem takový blb, se kterým se moc žít nedá. To může vydržet jen ta nejstatečnější a s největším smyslem pro humor.
Což je vaše třetí žena Linda. Nemá kolem hlavy svatozář?
Ona je taková matka Tereza. Dobrá duše a učiněný usměváček. Její profesí je vracet zpátky do života lidi s různým postižením, rehabilituje a pomáhá. Jsem přesvědčený, že Linda je reinkarnací mojí babičky. Ta věděla o všem, co se kde šustlo, kdo je s kým příbuzný do dvacátého kolene. Ráda chodila na drb po sousedkách, takže můj dědeček často říkával: Měli jsme mít oběd, ale bába se někde zasekla. A já mám někdy podobný pocit. Jenže ona nedrbe, ona pomáhá.
Babička pro vás byla důležitá?
Nesmírně. Měl jsem sice maminku, která pro mne také byla a dodnes je důležitá, ale ta byla přísnější. Babička s dědou byli na rozmazlování. Navíc maminka brzy ráno vstávala a jela z Oseka na půl šestou do Břas do práce. A vracela se odpoledne. Mezitím se o nás starala babička, která zpívala dechovky s rádiem, luštila křížovky, křapala se sousedkami a jezdila do Mirošova pro chleba, což byl výlet na půl dne.
Co ještě vás v dětství ovlivňovalo?
Jedna větev mých předků byli sedláci, druhá živnostníci. Dědečkovi sebrali komunisti statek i s dobytkem, a když ho skoro přivedli na buben, požádali ho, aby jim tam dělal agronoma. Tak ty nenažrané dobráky nakonec zachraňoval. Druhý dědeček přišel klidně říct soudružce učitelce, ať neblbne klukovi hlavu, že v pětačtyřicátém byli u nich v chalupě Američani, nikoli Rusové, a že jí klidně ukáže fotky. A tak ztratili jeho papíry o absolvované vojenské službě a šel na vojnu ještě jednou. Jeden dědeček byl jen samá práce, druhý chodil denně do hospody, kde hrál karty, zpíval a kouřil.
Co jste po nich podědil?
Od každého něco. Po dědečkovi z Hlohovic jsem hospodář. Když cokoli dělám, nedělám to jako rychlý útok na peníze, ale snažím se postavit něco, z čeho poroste něco dalšího a z čeho možná jednou ty peníze také budou. Proto třeba v kapelách nestřídám muzikanty a hraju tak dlouho pořád se stejnými lidmi, až ta hudba začne mít svůj sound a je lehce rozpoznatelná a nezaměnitelná. Po dědečkovi z Oseka u Rokycan jsem podědil lásku k paření a jásání a jeho smysl pro humor.
Jaký dědeček jste vy?
Špatný.
Proč?
Vnuka mám u Pardubic, takže ho vidím tak jednou do roka, když tam někde hraju. A teď se mi narodila vnučka v Americe. Syn Radovan se tam oženil a žije tam. Takže na hlídání vnučky jsem zcela nepoužitelný. Ale ještě není všemu konec, ještě mám relativně malé další děti. Dceři Aničce bylo osmnáct a Damiánovi je patnáct.
A jaký jste tatínek?
Myslím, že výtečný. Do dětí moc nevrtám, od toho jsou matky. Já je spíš pohladím a řeknu: Děláš to dobře. Nebo hystericky vybuchnu, abych vzápětí zjihl. Jsem takový dědečkovský tatínek.
Co vás čeká dalšího v novém noa roce?
Mám spoustu práce v rádiu Samson a v nahrávacím studiu v Oseku. Vedle toho mám nasmlouvané koncerty, asi tak deset měsíčně. A přes léto určitě ještě přibudou. Kromě toho ještě pracuju v místním zastupitelstvu a radě města. Na jednoho člověka je toho ažaž.
Jak se vám s léty proměňuje publikum?
Ani moc ne. Samozřejmě trochu stárne, ale chodí i hodně mladých lidí a dětí. Jak Samson a jeho parta, tak Hop trop mají publikum od pěti do osmdesáti let. Spíš než na věku záleží na fištrónu. Hlupáci na nás chodí málokdy. To je příjemné zjištění.
Liší se publikum na různých místech republiky?
Hodně. Myslím, že to je dané historií osídlení. Na severu, v Ústí a okolí, je ostřejší parta spíš materialistického založení. V jižních nebo východních Čechách, kde je historicky původní obyvatelstvo, cítím víc takového písmáctví. Tam se hraje víc písní tichých a ne moc zaměřených na první signální soustavu.
Takže pro každou lokalitu skládáte program koncertu jinak?
Úplně. Ostravsko nebo sever Čech budou mít jinak postavený koncert než třeba České Budějovice. V Praze, v Plzni a v Brně je to v podstatě jedno. Ale když zajedu ke Kyjovu, už to musí být zase jinak. Tam jsou lidi zatížení na zvětšenou kvartu a mollové tóniny. Zatímco v západních Čechách hraju víc věcí v dur.
Liší se i rytmus, jaký publikum chce? Jestli je skladba na dvě doby, na tři, na čtyři, nebo na šest?
Taky. V Plzni fungují nejlíp polky a pochody. Vysvětluju si to tím, že na tři doby valčíku se špatně buší půllitrem s pivem. Ale to je vidět už v lidových písničkách. Západočeská lidovka, to jsou polky a pochody. Jen velmi málo valčíků. A Plzeňskou věž, píseň neurčitého tempa, musel napsat někdo, kdo se sem zatoulal odjinud.
Letošní rok je posledním rokem mayského kalendáře, takže prý posledním rokem lidstva. Co byste si od něj přál, aby přinesl?
Aby už všichni konečně dostali rozum a uvědomili si, že nemůžou utrácet víc, než vydělají. A ještě něco. Kdysi se mě jeden člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ptal, co chceme v našem rádiu vysílat. Řekl jsem mu, že pozitivní zprávy. Snažil se mi vysvětlit, že zprávy jsou jenom to, co je neštěstí. Já si ale za svým stojím a teď na to, kupodivu, začínají přicházet i vedení rádií, novin a televizí. Že diváci, posluchači a čtenáři nejsou zvědaví na proudy krve. Proč mít zprávy jako za války, když žijeme poměrně v míru?
Jaroslav Samson Lenk
* Narodil se 12. srpna 1956 v Plzni, začínal se skupinou Máci.
* Nyní hraje se skupinami Hop trop, Samson a jeho parta, s Vlastou Redlem a Slávkem Janouškem, i sólově či s virtuosem na mandolínu Radimem Zenklem.
* Napsal hudbu a písničky k večerníčkům Václava Chaloupka a k seriálu Minuta z přírody.
